Iliniza Norte

Iliniza Norte je se svými 5126 m n.m. osmý nejvyšší vrchol v Ekvádoru. Oproti sousednímu vrcholu Illiniza Sur (5248m), který je technicky jedním z nejtěžších vrcholů a výstup vede po ledovci, je cesta na Ilinizu Norte daleko snadnější, často po suti a skalách, občas může být nahoře nasněženo.

Měl jsem vše nastudované, v El Chaupi jsem si našel půjčovnu vybavení a v podstatě bych se nebál jít na vrchol i sám. Jak jsem zmínil v předchozím příspěvku, našel jsem si na internetu k sobě parťáka, byl jím Australan Shawn, před několika dny zdolal vrchol Cotopaxi. Když jsme si zatelefonovali, zněl rozumně a zkušeně. Strávili jsme společně jeden den v El Chaupi, odkud jsem na půl dne ještě zajeli do města Machachi na nákup několika věcí a na oběd. Evča pookřála, protože ve městě bylo podstatně tepleji a v El Chaupi, které bylo ve 3350m, čekala v podstatě jen na mě, až vyjdu a zase sejdu z hory. Bohužel jsme v El Chaupi natrefili na hrozné ubytování, byla to turistická chata, která vypadala na první pohled velmi slibně, spousta pokojů, velká společná místnost s velkým krbem, pěkná dekorace, dokážu si představit, jak se tu schází horolezci před výstupy do hor, místo toho ale zela prázdnotou a majitel Bladimir neměl absolutně žádný zájem se nějak snažit ve prospěch zákazníků. První večer jsme to přehlédli, další den trochu mrzli na chatě, Bladimir vždy přišel jen ráno a nastavil ruku s žádostí o platbu za noc, další den jsme vyrazili na Cotopaxi, ale poslední večer před odjezdem na Illinizu v nás přístup Bladimira a nefunkční servis (ne-zatápění v kamnech, nefunkční sprcha, jeho nezájem a chození si každé ráno jen pro peníze) vzbudil dost emocí, třešničkou na dortu bylo obstarožní horolezecké vybavení, za které si ten mizera nakonec řekl daleko více peněz, než mi původně říkal.

Jsem vcelku tolerantní člověk, ale když některé věci překročí určitou hranici, dokážu taky vybouchnout. Poslední den ráno jsem za Bladimirem zašel, slušně mu vyjádřil svou nespokojenost a upozornil ho na dost nedostatků v jeho službách, vrátil mu zapůjčené vybavení a oznámil, že jdeme jinam (Evča tam měla původně dále nocovat). Ten ignorant se neuráčil za námi ani přijít se rozloučit, natož mi vrátit peníze za půjčovné, bylo vidět jak je nakrknutý, šlo mu zase jen o peníze. Jelikož Shawn ještě neplatil za ubytování, nechal na baru o mou dlužnou částku méně, zpětně bych mu tam nenechal ani to. Nakonec jsem o pár domů dál našel fajn chlapíka s půjčovnou zánovních věcí, měl jsem radost, že mám místo děravých pohorek kvalitní boty, novou helmu, sedák a mačky. Přesunuli jsme se do nového ubytování, kde byla strašně sympatická mladá holka, daleko hezčí zázemí a prozákaznický přístup. Byl jsem rád, že je Evička na příjemném místě, já, že mám kvalitní vybavení a se Shawnem jsem vyrazili dopoledne smluveným autem do hor.

Z El Chaupi jsme vyjeli pick-upem s postarším milým řidičem a mladým klukem – Fredym, který pracuje jako chatař na chatě, kde jsme měli večer přenocovat. Sotva jsme ujeli dva kilometry a zaregistrovali se u vstupu do přírodní rezervace Illiniza, auto už nechytlo. Nakonec do 20-ti minut přijela paní s jiným autem, přeskládali jsme věci a pokračovali na parkoviště do našeho výchozího bodu ve výšce 3970 m n.m.

Na parkovišti jsme nahodili batohy a vyrazili vysokohorským paramem nahoru k chatě. Shawn se chvíli hnal pár metrů přede mnou, ale pak bylo vidět, že přeci-jen výšku nad 4 tisíce cítí a brzy jsem ho vystřídal ve vedení. Kolem rostli suché traviny, spoustu barevných květin a občas se nám mezi mraky naskytl výhled do okolí.

Po druhé odpolední hodině jsme dorazili k chatě Refugio Nuevos Horizontes do výšky 4700m, okolí bylo lehce pocukrované sněhem a teplota byla okolo nuly. Chvíli po nás dorazil chatař Fredy, který se hned pustil do vaření a během další hodiny až dvou postupně přišlo dalších osm lidí – 4 turisté a 4 horští průvodci. Druhý den ráno měli za vrchol stejný cíl, již během večerních rozhovorů na chatě působili průvodci dost namachrovaně a ignorantsky a zarazilo nás, že nemají vůbec mačky! V podvečer se okolo chaty ukázala liška patagonská (česky též zvaný Pes horský – i když se opravdu jedná o lišku), bylo to milé překvapení, chvíli pobíhala před chatou, dostala nějaké zbytky masa a poté zase odběhla. Večer jsme měli všichni od Fredyho výbornou a sytou večeři – polévku a něco na způsob rizota se zeleninou a masem a k tomu horkou čokoládu a ovoce. Já se poté ještě proléval několika horkými čaji, abych zabránil dehydrataci a byl dostatečně zavodněn, přeci-jen jsme byly už dost vysoko, ostatní turisté evidentně bojovali s výškou a pobolívala je hlava, já byl naštěstí se Shawnem v pohodě.

Ráno 5.8. jsme se všichni probudili a okolo šesté začali snídat. Původně jsem chtěl vyrážet na vrchol dříve, ale nakonec jsme se se Shawnem domluvili, že necháme jít před námi zmínění čtyři dvojice, alespoň se nám bude jednodušeji orientovat a rychleji postupovat. Necelou hodinu po nich jsme vyrazili již za světla, bylo zataženo, mlhavo a na zemi ležela malá vrstva sněhu, podle předpovědi, jak tvrdili „zkušení průvodci“ se mělo okolo 11 dopoledne vyjasnit.

Netrvalo ani hodinu a všechny dvojice jsme došli, jelikož to zabalili a začali se vracet, nedivím se, jít nahoru bez maček je hloupost a nepřestává mě zarážet, že je neměli, zvlášť, když si nechali vyvézt své věci k chatě na koních. Všiml jsem si, že jedna z holek – jejich klientka, měla dokonce jen nízké trekové boty, pomalu všichni klouzali po sněhu a průvodci je zlehka přidržovali na navázaném laně, které jim dávalo falešný pocit bezpečí. Jen jsem se ujistil, že jít v Ekvádoru na vysokou horu s místním průvodcem znamená jediné – zaplatíte značnou sumu peněz, ale opět nemáte zaručenou kvalitu služeb a to se může jednat o život ohrožující výpravu, tady nejde jen o krátký výlet lodí na tučňáky jako někde na Galapágách.

Se Shawnem jsme se na sebe uculili a utvrdili se, že to jsou jen namachrovaní blbci a vyrazili jsme dál bez vyšlapaných stop. Šel jsem první a hledal cestu, postupně jsem čím dál častěji musel koukat do mapy, abychom nesešli z trasy. V některých místech jsem vyšlapával schody do sněhu a Shawn mě následoval, ukázalo se, že s tímto terénem nemá patrně žádnou zkušenost. Já šel obezřetně s jistým krokem.

Ve výšce okolo 4970 m je skalní úsek zvaný „Paso de la muerte“ (v překladu doslova přechod nebo krok smrti), je to trochu matoucí skalní část, kterou je potřeba podejít (je zde i oko ve skále k zajištění a slanění), ale často to zde může nabádat vydat se vzhůru zleva. Chvíli jsme se tu sami motali a hledali cestu, viditelnost byla mizivá a zachránili mě české mapy, které mi vždy ukázali, o kolik metrů a kterým směrem vybočuji od cesty. Nakonec jsme se vydali správně, ale postupoval jsem velmi pomalu a každých pár metrů jsem znovu a znovu hledal správnou cestu, Shawn mě následoval.

Odpoledne okolo druhé hodiny jsme došli do výšky 5050m, vrchol byl nad námi sotva 100m vzdušnou čarou, následovalo exponovanější lezení po kamenech a skalkách, Shawn začal dělat tlaky, že jsem posedlý svou mapovou aplikací a je potřeba někam zkrátka jít, tím mě dost vytočil a poprvé jsem ho vyzval, ať jde tedy první, 5 minut se plácal na dvou metrech ve svahu ve sněhu a nakonec jsem zavelel, že to balíme, bylo už pozdě a potřebovali jsme se dostat dolů, nikoliv nahoru, počasí nám zkrátka nepřálo (jindy za slunečného dne, kdy je perfektní viditelnost a žádný sníh, se jedná opravdu o choďák se závěrečným lehkým lezením po vrcholové špičce, v našem případě nebylo občas vidět ani na 20 metrů, natož na sousední ledovec Illiniza Sur, který byl hned naproti nebo do údolí).

Další dvě hodiny jsme sestupovali dolů, šli jsme jinou, snadnější cestou suťoviskem, ale Shawnovi napřed přestala držet jedna mačka na noze (zjistil jsem, že si vzal nevhodné boty, přesto, že měl pevné lezecké boty dole v El Chaupi) a také začal pokulhávat, protože měl něco s kotníkem ještě před tím, než jsme vyrazili na Ilinizu, to mě nakrknul podruhé, protože krom toho, že se se mnou jen vezl nahoru a evidentně neměl dostatek zkušeností, byl stejně nezodpovědný, jako ti blbci, co to zabalili hned ráno. Všechno mi to došlo až o několik dní později, když jsem si poskládal nějaká další fakta dohromady.

Když to shrnu, okolo čtvrté dopoledne jsme sestoupili dolů na parkoviště, Fredy nám ještě usnadnil cestu, protože nám snesl kus pod chatu spacáky, které jsme tam měli a já se tak pro ně nemusel vracet a společně jsme všichni tři sjeli zpět do El Chaupi.

Illiniza Norte byla určitě dobrá zkušenost, rozhodně toho nelituji, i když jsem zpětně zjistil, že jsem tam nešel s dobrým parťákem, naštěstí jsem každý moment spoléhal sám na sebe. Přespání na chatě byl fajn zážitek, bylo k neuvěření, jak zdejší odolné rostliny přežívají i v mrazech a pozorování huňaté lišky patagonské, která byla podstatně větší, než ta česká, byl moc pěkný zážitek. Škoda, že jsme neměli štěstí na počasí, protože ať už z vrcholu nebo z místa, kde jsem to otáčeli, by normálně byly skvělé výhledy do okolí včetně pohledu na Cotopaxi nebo na nejvyšší horu Chimborazo. Důležitý ale není vrchol, nýbrž návrat zpět, takže jsem se ve finále dobře rozhodl a zareagoval. Horám zdar!

Užitečné tipy:

• pro výstup na Illinizu Norte je potřeba napsat na losilinizas@ambiente.gob.ec a vyplnit předem několik formulářů a prohlášení a odeslat je ke schválení
• nocleh na chatě je třeba také rezervovat předem, nocleh včetně večeře a snídaně stojí 30 USD, bez jídla asi jen 10-15 USD
• i samotný výstup a nocleh na chatě ve 4700m je super zážitek, není potřeba přilba ani jakékoliv jiné lezecké vybavení, jen je nutný teplý spacák, na chatě není topení a v noci může mrznout
• odvoz z El Chaupi na parkoviště stojí 15 USD jedním směrem, řidiče lze sehnat ve vesnici
• popis a mapa výstupu: https://www.summitpost.org/illiniza-norte-iliniza-norte/151055