Santa Cruz trek

Santa Cruz je jedním z nejoblíbenějších treků v Peru, jedná se o čtyř až pěti denní přechod o délce 47km nebo 51km (se zacházkou pod horu Alpamayo) a v nejvyšším bodě se přechází přes horské sedlo ve výšce 4750m. Turisté si často najímají přes turistickou agenturu nosiče s osly, kuchaře a mají zajištěný veliký konfort. Mě se tato varianta příčila, myslím si, že do hor by měl jít raději ten, kdo je sám dostatečně vybavený a zkušený. I kvůli tomuto treku se Evča snažila lépe aklimatizovat na předchozích motovýletech, abychom jej mohli spolu přejít, ale vyvrbilo se to bohužel celé jinak, během několika odpočinkových dní u Viktora v Carazu jsem byl nejprve já trochu unavený a poté zase Evča, kterou začalo pobolívat v krku. Po menší diskuzi a jisté neshodě jsme se nakonec dohodli, že trek půjdu sám.

8.9.2022 jsem až v odpoledních hodinách vyrazil v Carazu na tzv. Colectivo (sdílená dodávka, která vyrazí na cestu, až se zaplní pasažéry), po půl hodince jsme vyjeli do nedaleké vesnice Cashapampa. Hned na cestě mě rozčílilo, že mě řidič pěkně natáhl a inkasoval ode mě dvojnásobek oproti tomu, co platili místní, jak jsem si později všiml, takticky si o peníze řekl hned při nástupu za autem, když mi nakládat do zavazadlového prostoru batoh, v Peru je to bohužel takový místní folklór, že jakmile jste běloši, tak se na vás snaží většina místních obchodníků a řidičů zvláště, obohacovat, je to pěkná otrava se neustále dohadovat ať už nakupujete ovoce na trhu, chcete někam popojet taxíkem nebo si domlouváte ubytování. V Obchodech moc cenovky nejsou, takže je potřeba se neustále na každou položku pořád dokola ptát. Hodně mě to otravovalo a vytáčelo, ale zpátky k treku.

V podvečer jsem vystoupil v liduprázdné vesničce Cashapampa a vydal se rovnou po turistické stezce. Cesta prudce stoupala velmi zúženým údolím podél řeky a během chvilky se setmělo, během hodiny jsem se docela dost zapotil a došel po 4km za svitu měsíce k menší travnaté ploše, kde se dal konečně postavit stan a místo se stalo mým tábořištěm.

Následující den jsem brzy za svítání vstal, posnídal a vyrazil stále vzhůru údolím, které se postupně rozšiřovalo. Po 10-ti km jsem dorazil k jezeru Jatuncocha, kde už na mě vysoko nad údolím začalo vykukovat hned několik šestitisícových vrcholků, cestou jsem potkal jeden americký pár a v protisměru jen jednu početnou skupinku s průvodcem a karavanou oslíků.

Po další hodině cesty jsem odbočil z treku na několikakilometrovou zacházku k základnímu táboru pod horou Alpamayo a musím říct, že to za mě byla nejlepší část treku, respektive vyhlídka na konci. Došel jsem k jezeru Arhuaycocha do výšky 4400m, kde končilo úpatí ledovce přímo v jezeře, nad jezerem se tyčila hora Alpamayo, údajně jedna z nejhezčích hor na světe, hned vedle byla šestitisícovka Quitaraju, co mě však ohromilo byl pohled na opačnou stranu přes údolí, odkud jsem přišel a kde se tyčila ostrá, pyramidu připomínající hora Artesonraju, majestátní špička, která dominovala všem sousedním horám. Hodinu jsem se vydržel se kochat u jezera střídavě na všechny strany, nad jezerem často zapraskal ledovec a odlomil se kus ledu přímo do jezera a na opačné straně zase postupně přestávalo slunce vrhat paprsky na Artesonraju, jak zapadalo za obzor. Nakonec mě vyhnal chlad a potřeba najít si tábořiště, sestoupil jsem tedy zpět pod jezero, kde byl nedaleko základní výškový tábor Alpamayo a utábořil se.

V noci byl obří superúplněk a nádherné výhledy na zasněžené hory i hvězdnou oblohu.

Další den mě čekal přechod přes horské sedlo, jak jinak než opět nahoru do kopce, po zabalení se jsem vyrazil, potkal známý americký pár z předešlého dne, doplnil si v potoce vodu po přefiltrování a pomalu se plahočil vzhůru. Jakmile začalo prudší stoupání do sedla, šlo se mí více ztěžka, asi to bylo tím, jak jsem šel sám, navíc bylo docela zataženo, takže to vypadalo, že dříve nebo později sprchne. Nakonec jsem se před polednem do horského sedla Punta Union ve vyšce 4750m vyškrábal, posvačil jsem, prohodil pár slov s jednou dvojicí, která šla v opačném směru a pokochal se pohledy na obě strany.

Ze sedla následoval sestup kamenným a skalním terénem k menšímu jezírku, kde to vypadalo, že místní chystali stanový tábor s polní kuchyní pro turisty a cesta se už jen svažovala dolů do údolí. Postupně se okolí začalo zase zelenat a i počasí se umoudřilo a nakonec nezapršelo.

Později odpoledne jsem potkal velmi početnou skupinku turistů v protisměru s průvodcem, kteří šli patrně k stanovému táboru, který jsem minul, na můj vkus šli dost pozdě a řekl bych i nevybaveně – v plátěných teniskách, s malým batůžkem, kam se jim sotva vešla pláštěnka a malá lahev vody, ale měli hold zajištěné zázemí, stravu a ubytování od agentury ve velkých stanech, které táhli oslíci.

Za odpoledne jsem ze sedla nakonec sestoupil více než 1300 výškových metrů, ušel ten den přes 27km, nejprve jsem minul vstupní kontrolní bránu se strážcem národního parku, poté prošel vesnicí Huaripampa, kde mě zastavil průvod místních obyvatel v čele s kandidátem na starostu, který se se mnou chtěl vyfotit, až jsem se dokymácel se závěrečným výstupem do kopce na konec treku do vesničky Vaqueria, kde jsme před týdnem nocovali, když jsme horami projížděli na motorce. Zamířil jsem na jistotu ke stejné paní se ubytovat, dal si jednoho pstruha a brzy usnul jako špalek.

Šel jsem patrně dost svižně, když jsem celý trek ušel téměř za dva dny, opomenu-li první 4 km, které jsem ušel v podvečer během jedné hodiny. Byl to moc krásný trek, kde mě uchvátila ze všeho nejvíce vyhlídka od jezera Arhuaycocha na horu Artesonraju, jejíž pohled mě přitahoval jako magnet.

Po noclehu ve Vaquerii bylo potřeba se ještě nějak dopravit zpět do civilizace tou strašně dobitou kamenitou cestou, po které jsme jeli na motorce. Odpoledne mělo jet colectivo, ale doufal jsem, že pojede nějaké auto dříve, od půl osmé rána jsem seděl u cesty a četl si knížku až do půl dvanácté, kdy se objevilo na silnici první auto toho dne, byl to opravdu zapomenutý kraj, pán byl taxikář a spolu s jedním mladým Španělem, který dopoledne také dorazil z treku, jsme se dohodli na ceně a vyrazili přes mě už dobře známé horské sedlo Portachuelo de Llanganuco (4767 m). Až z pohledu spolujezdce jsem si uvědomil, jak mizerná to je cesta, kterou jsem předtím odřidil na motorce, cestou se nám navíc chvíli před sedlem porouchalo auto, přestalo sát palivové čerpadlo, ale po chvilce elaborování s ním začalo zase fungovat a aby toho nebylo málo, jen pár kilometrů před městem Yanguy jsme se srazili v zatáčce s protijedoucím autem, lízli jsme ho z boku předním světlometem a auto sjelo do příkopu, oba řidiči jeli uprostřed úzké prašné cesty, navíc rychle (rozuměj cca. 30-40km/hod, což bylo na místní podmínky dost a nemohli to stihnout ubrzdit). Řidiči na sebe začali křičet, hádat se, Španěl nasedl k nějakému místnímu Peruánci na motorku a já tak po chvíli chůze z kopce také učinil, takže jsem v pozdním odpoledni dojel do Yungay, zašel se najíst do restaurace a dojel autobusem zpět za Evičkou do nedalekého Carazu. Závěrečná cesta se tak stala poměrně dosti dobrodružnou, díkybohu se nikomu nic nestalo až na pár ohnutých plechů.

Užitečné tipy:

Většina lidí chodí trek v opačném směru a končí v Cashapampa, překonají tím menší převýšení vzhůru, ale zase začínají ve vyšší nadmořské výšce a jelikož jsou často nedostatečně aklimatizování, bývá jim špatně. Mě přišlo rozumnější jít to opačně, navíc je nástupní místo kousek od Carazu.

Doprava:
– Colectivo Caraz – Cashapampa: já platil 20 PEN, ale normální cena bude někde mezi 10-12 PEN
– Colectivo Vaqueria – Yungay by mělo stát 25-30 PEN, ale řidiči často chtějí po turistech dvojnásobek
– z Yungay do Carazu nebo Huarazu jezdí autobus/Colectivo za pár solů