Cordillera Blanca je nejvyšší peruánské pohoří v severo-centrální části země, rozkládá se na ploše zhruba 180 x 20 km, je zde přes 700 ledovců a 33 hor přesahující nadmořskou výšku 5500m.
Většina turistů jezdí do města Huaráz, odkud vyrážejí na výlety do okolí a na výpravy do hor, my zvolili menší městečko Caraz, kde je turismus na mrtvém bodě, v městě panuje klid a pohoda, je zde příjemné klimo, jelikož je „jen“ ve dvou tisících metrech nad mořem a nad městem ční obří, ledem pokryté šestitisícové vrcholky. Caraz je navíc logistiky blíže většině výletům, oproti Huarazu.
27.8. večer jsme přijeli do Carazu a ubytovali se v místním hotýlku kousek od centra, který nám zamluvil jistý Viktor, se kterým sem se předem spojil a vyjednal s ním půjčení si motorky. Druhý den jsme trochu více vyspávali, kvůli náročnějšímu nočnímu a hned na to dennímu přejezdu autobusem a okolo oběda jsme došli do půjčovny motorek za sympatickým Peruáncem Viktorem, vyřešili jsme formality, zabalili si s sebou jeden společný batoh a vyrazili jsme do hor. Naším cílem byl cca. 250 km dlouhý okruh nejvyšším pohořím Cordillera Blanca, který vede okolo nejvyšší hory Peru – Huascarán (6768m).
Odpoledne jsme projeli městečky Yungay a Carhuaz, odkud jsme začali stoupat vzhůru. Cesta se kroutila stále víc serpentinami, nad námi čně po levé straně samotný Huascarán v mracích a my se postupně přibližovali zasněženým vrcholkům a ledovcovým splazům, které byly v některých případech jen pár set metrů od silnice.
V podvečer jsme vyjeli k tunelu Punto Olímpica do výšky 4763m, jedná se o nejvýše položený tunel na světě, který je dlouhý 1,4km a propojuje dvě horská údolí. Byl odtud nádherný výhled na sousední vrcholky a ledovce.
Po krátkém pokochání se jsme projeli tunelem do sousedního údolí a rozhodli se kousek od tunelu ve výšce okolo 4650m přenocovat u jezera Cancaraca. V Kolumbii jsme týden chodili a nocovali ve 4000 m a v Ekvádoru byli hned několikrát ve výškách až nad 5000m, takže jsme si mysleli, že to bude v pohodě, Evča se potřebovala aklimatizovat kvůli dalším plánovaným výletům do hor, já aklimatizován byl, jelikož jsem spal i nad 4700m v Ekvádoru při výstupu na Ilinizu Norte. Bohužel to v pohodě nebylo, Evičce bylo špatně a tak jsme oba víceméně probdili noc a za úsvitu složili stan a jeli rychle níž, respektive ještě jsme projeli zpět tunelem, pokochali se pohledem na Huazcarán a jasnou oblohu a poté uháněli dolů.
Snídaňo-oběd jsme si dali v městečku Chacas, které bylo v pohodových 3500m a Evičce zde bylo naštěstí o mnoho lépe, zpětně jsme vyhodnotili, že Evča měla již několikrát žaludeční potíže nad 4tis. metrů, ale bohužel tomu předcházely stejné potíže i u moře na Galapágách, tak jsme mysleli, že má zkrátka žaludeční potíže nezávisle na nadmořské výšce.
Výšková nemoc je nepříjemný neviditelný nepřítel, který může propuknout přibližně od 3000m a výše, pokud se člověk řádně neaklimatizuje, zpravidla se udává, že byste měli přespat od zmíněných 3000m vždy o max. 400-500 metrů výše a ráno se cítit dobře, abyste mohli pokračovat o dalších 500m nahoru, jinak sestoupit níže. Důležité je hodně pít, aby se zabránilo dehydrataci. V případě lehké výškové nemoci propuká bolest hlavy, nevolnost a pokud se tělo neaklimatizuje a člověk nesestoupí níže (vystoupal-li rychle příliš vysoko), mohou dorazit dýchací potíže až otok plic nebo mozku a úmrtí, proto je potřeba brát tuto horskou nemoc velmi vážně a obezřetně.
Z Chacasu jsme chvíli pokračovali ještě doposud zpevněnou, asfaltovou, ač děravou cestou, až jsme sjeli na prašnou cestu, abychom se začali pomalu stáčet doleva a opět stoupat. Naskytlo se nám několik výhledů na zasněžené špičky i zelené svahy v okolí, kde rostli eukalypty. V kopcích jsme projížděli několik malých vesniček, kde byl krásně viět místní život, lidé pracující na polích nebo odpočívajících na zápraží domů. Jednou z vesnic byla Sapcha, kde právě na náměstí probíhala fiesta (oslava), místní byli oblečení v tradičních krojích, hrála zde živá hudba, chlapy popíjeli pivo a ženy posedávali na lavičkách se zmrzlinou. Na chvíli jsme se zdrželi a nasáli místní atmosféru, byli jsme tam jediní turisté ve vsi.
Poté jsme pokračovali polní cestou ještě několik desítek kilometrů přes horské sedlo v 4050 metrech, odkud jsme pomalu klesali k hlavní silnici, po které jsme se měli stáčet zpět ke Carazu sousedním údolím, než bylo to předchozí den k tunelu Punto Olímpica. Ačkoliv to byla silnice hlavní, byla to prašná cesta plná kamení a děr, kde se dalo jet sotva 20km/hod. V podvečer jsme dojeli do obce Vaqueria, kde bylo podél cesty několik domů, v jednom jsme se zeptali na ubytování a paní nás zavedla do velmi skromného pokoje, kde byly dvě postele, neomítnutá zeď a jedna žárovka u stropu, neměli jsme moc možnosti, na pokračování bylo už pozdě a schylovalo se k dešti, tak jsme zůstali, povečeřeli od paní připraveného pstruha a brzy večer ulehli do postele, ten den to byla náročná cesta, zvlášť kvůli nevyspalosti z předchozí noc. Tentokrát jsme byli v bezpečné výšce 3700m, takže jsem oba spali jako malá mimina.
Třetí den (30.8.2022) jsme skromně posnídali, paní nám toho moc nenabídla, trochu jsme si s ní popovídali a nasedli jsme opět na motorku. Čekala nás cesta přes další horské sedlo ve výšce nad 4,7km vysoko a cesta byla velmi mizerná. Kodrcali jsme se postupně nahoru více jak 2 hodiny, já se víceméně soustředil jen na cestu před sebou a hledal schůdnější a méně kamenité pasáže, i když to byl občas nadlidský výkon, až jsme vyjeli do horského sedla Portachuelo de Llanganuco (4767 m), byl odsud opět nádherný výhled na vrcholky, ledovce i dolů do údolí, kde se klikatilo velké množství zatáček k jezeru Llanganuco. Byli jsme zde krátce, takže Evičce tentokrát nebylo špatně, i když tu výšku na sobě cítila. Pokochali jsme se výhledy, vše zdokumentovali a vyrazili velmi pomalu dolů.
Cesta dolů byla snad to nejhorší, po čem jsem doposud na motorce jel, hromada suti, kamení a písku. Vzhledem k tomu, že jsme jeli na motorce ve dvou, měli více nadlehčené přední kolo a méně prostoru k vyrovnání rovnováhy při pomalé jízdě, tak jsme jednou motorku i vcelku elegantně odložili na bok. Cekově jsme to však nakonec bezpečně sjeli dolů. V Minulosti jsem v Čechách absolvoval kurz bezpečné jízdy na motorce, ale na asfaltové silnici, myslím, že po tomto okruhu mohu tvrdit, že mám za sebou i intenzivní kurz jízdy v terénu 🙂
Po náročném sjezdu jsme dojeli k jezeru Llanganuco, azurově modrému jezeru, později jsem zjistil, že je zde nedaleko památník československých horolezců, kteří zde tragicky zahynuli v roce 1970 během zemětřesení. Bylo to největší zemětřesení v historii Peru o síle 7,9 Richterovy škály a díky sesuvům půdy zasypalo celé město Yungay, kde zahynulo přes 18 000 lidí a 95% budov se zřítilo.
Od jezera jsme sjížděli už širší prašnou cestou, postupně přibývala zelená vegetace, stromy, auta a lidé. Hladoví a unavení jsme si odpoledne udělali zastávku v jedné nově otevřené restauraci, stala se nám však taková nepříjemnost, neměli jsme dostatek hotovosti na dvě porce jídel a kartou platit nešlo, milí Peruánec nám nakonec dal slevu a dopřáli jsme si dva výborné pstruhy a čaj z koky, na oplátku jsme se mu revanžovali a jelikož měl restauraci čerstvě otevřenou, založil jsem mu na Google mapách profil restaurace s fotkami a napsal první recenzi.
Po jídle jsme sjeli do údolí do nově vystavěného města Yanguy (které bylo po zemětřesení vedle toho zasypaného znovu vybudováno), navštívili bankomat a odtud to bylo už jen kousek zpět do Carazu k Viktorovi, do jeho motorkářské základny, kam jsme při soumraku dojeli a kde jsme se na pár dní ubytovali.
Byl to nádherný třídenní motovýlet, plný vysokých hor, říček, ledovců, jezer a dechberoucích výhledů do okolí. Byli jsme z toho nadmíru nadšení, málo kde se člověku poštěstí vyjet do takových extrémních nadmořských výšek a vidět tu vysokohorskou krásu jednoduše ze sedla motorky.
Užitečné tipy:
půjčovna motorek
- Moto Rent Huascarán – jediná půjčovna motorek široko daleko v okolí, Viktor je sympaťák, nabízí i levné ubytování, lze ho kontaktovat na WhatsAppu nebo na facebooku, půjčili jsme si Hondu XRE300, se kterou jsme byli nadmíru spokojení, velké pohodlné enduro s dostačujícím výkonem ve dvou lidech
vstup do národního parku
- v případě výjezdu údolím k tunelu Punto Olimpica se platí vstupné do národního parku Huascarán, poctivě jsem si koupili měsíční vstupenku za 150 PEN/os., jelikož jsme plánovali vícedenní trek v parku po výletu na motorce a jednodenní nebo dvoudenní vstup by nám nestačil, jak se ale ukázalo, místní projížděli branou bez zastavení a ignorovali to a po 16hod se personál u závory odebral domů a žádný vstup se až do rána nevybíral, druhý kontrolní bod je v sousedním údolí u jezera Llanganuco, nikdo zde, když jsme projížděli kolem nestál.
Czech
English
French
German
Russian
Spanish