Otavalo

Z Quita jsme se původně chystali vydat se na jih mezi sopečné vulkány, ale na poslední chvíli, moc milá paní Graciela, u které jsme bydleli v Quitu, se nám zmínila o severně položeném městě Otavalo, kde převažuje původní indiánské obyvatelstvo. Evču to zaujalo a tak jsme se tam vydali na den-dva, i okolí nabízelo hned několik hezkých přírodních památek.

V Otavalu jsme se 13.7. ubytovali v místním hotýlku a podvečer se prošli po městě. Bylo zde hezké náměstí, kostely a malé obchůdky místních, kde dominovali původní obyvatelé. Chodili v tradičním oblečení, muži v bílých kalhotách a sandálech, ženy ve vyšívaných halenách a sukních a všichni nosili slušivé klobouky.

Druhý den jsme vyrazili místním autobusem za město k vulkanickému jezeru Cuicocha, které leží v kaldeře na úpatí vulkánu Cotocachi, je zde několik ostrůvků a absolvovali jsem malebnou plavbu po jezeře s průvodcem, který nám řekl něco o místní fauně, flóře a sopečné činnosti. V Jednom místě bylo dokonce vidět stoupat ze dna malé bublinky, které naznačovali stále ještě aktivní sopečnou činnost.

Zpět do Otavala jsme se svezli s mladým místním párem a odpoledne jsme pokračovali návštěvou vodopádu Peguche, který leží v zalesněném údolí, které pronikavě voní místními eukalypty. Je zde také kemp a piknikový plácek, náramně mi to tu připomínalo Austrálii. Na konci údolí je pěkný vodopád a několik místních obchůdků, je to moc pěkný parčík.

Díky českým mapám jsme se od vodopádu vyškrábali do svahu nenápadnou pěšinkou a přešli přes kopec směrem k dalšímu jezeru. Na silnici jsme popojeli 4 km autobusem do vesničky Araque, kde jsme přišli k břehu jezera Lago San Pablo, jedná se o jedno z největších jezer v Ekvádoru, které je častým cílem místních. Po jezeře jezdí výletní loď, my zde byli v podvečer, tak jsme se jezerem pokochali pouze ze břehu včetně výhledů na okolní vulkány. Ani jsme nečekali, že všechny tři zmíněná místa stihneme za den navštívit, ale povedlo se, byl to opět moc pěkný výletní den.

V Otavalu je známý textilní průmysl a každou sobotu tu jsou velké trhy, kde si lze zakoupit vlnění lamí výrobky nebo kožené výrobky, které jsou zase typické pro sousední městečko Cotacachi. O Evču se již druhý den bohužel pokoušelo nějaké nachlazení tak jsem na trh vyrazil sám. Jedna hlavní ulice byla uzavřena autům a vznikla zde dlouhá tržnice, která vrcholila na náměstí plaza de Poncho, kde bylo hotové bludiště stánků s oblečením, šperky a suvenýry. Místní trhovci se fotili jedna radost (když s tím souhlasili).

Odpoledne jsem také navštívil muzeum Museo del Pueblo Kichwa, které je věnováno původnímu indiánskému obyvatelstvu, nachází se v budově bývalé textilní fabriky. Po příchodu to vypadalo, že je zavřeno, ale nakonec z historické vily, v které dříve sídlil Evropský majitel textilky, vyšla milá paní, která se mě ujala a zahájila se mnou privátní komentovanou prohlídku, hovořila sice jen španělsky, ale byla shovívavá a mluvila velmi pomalu, takže jsem většinu rozumněl. Po chvilce dorazila ještě jedna turistka, která se k nám připojila. Dozvěděli jsme se o tom, jak zde dříve místní v koloniální době pracovali v nehostinných podmínkách jak nějací otroci, bylo zde několik expozic o indiánských zvycích, hudbě, rituálech a také nám pán předvedl prakticky, jak se ručně tká vlněná příze. Muzeum se mi moc líbilo, škoda, že o něm ve městě v Otavalu vůbec nikdo nemluví, stále je situace mezi původními obyvateli a evropskými předky politicky vypjatá a často bývají indiáni diskriminováni a je na ně nahlíženo přes prsty. Nedalo mi to a muzeum jsem alespoň trochu zpropagoval na sociálních sítích.

Po návštěvě muzea jsem se zpět do centra svezl autem s holčinou, která se mnou navštívila muzeum, byla to původem Irka vyrůstající ve Španělsku, která si v Mexiku zakoupila pick-up s nástavbou od pekaře, nákladní část si vybavila postelí a nějakým dalším základním vybavením a jede sama napříč jižní Amerikou.
Také v hotelu jsme narazili na několik zajímavých turistů. Jedním z nich byla Američanka, důchodkyně, která se rozhodla usadit se v Otavalu a začít se učit indiánský jazyk Kichwa, ve Spojených státech si údajně nemůže z finančních důvodů dovolit žít pouze z důchodu. Další milou paní, se kterou jsem se dali do řeči ve společné kuchyni byla Holanďanka Loes, která ve svých 50-ti letech prodala svůj byt, pořídila si velkou cestovní motorku BMW F700GS a cestuje napříč kontinentem. Má můj velký obdiv, i když na můj vkus má zbytečně velikou a těžkou motorku se spoustou zavazadel. Zůstali jsme s ní v kontaktu.

Pobyt v Otavalu se nám nakonec protáhl a po několika dnech v hotýlku jsme se přemístili do soukromého apartmánu, kde jsme měli více pohodlí a vlastní kuchyni. Evče propukla naplno viróra a já se od ní také nakazil, takže jsme oba na více jak týden ulehli do postele a chodili na střídačku jen na místní trh pro ovoce, zeleninu a čerstvé kuře k obědu. Bylo to frustrující, zaseknout se na severu Ekvádoru, když jsme chtěli pokračovat na jih a trochu naší cestu v zemi urychlit, ale zdraví máme jen jedno, tak jsme to chtě nechtě vyleželi, koukali na filmy, odpočívali, četli si a já sepisovat mimo jiné třeba i tento blog. Celkově jsme uvízli v Otavalu na 14 dní a na konci pobytu ještě podnikli jeden výlet do okolí na horu Fuya-Fuya – viz další článek.