Galapágy – Isabela (2.část)

Galapágy jsou ekvádorským souostrovím, které leží 1000km západně od pobřeží v Tichém oceánu. Skládá se z 19 větších ostrovů, z toho 4 jsou trvale obydlené a dalších stovek menších ostrůvků a skalních výběžků. Ostrovy jsou známe svými zvířecími druhy, žije zde mnoho endemických druhů (které nikde jinde na světě nežijí) jako například obří suchozemské želvy sloní, několik druhů leguánů, které svým stoickým postojem a šupinatou kůží připomínají bájné draky, mnoho ptačích druhů a dva druhy lachtanů. Na ostrovech se inspiroval svou teorií evoluce také sám přírodovědec Charles Darwin.

My jsme postupně navštívili tři obydlené ostrovy a to Santa Cruz, Izabela a San Cristobal.

Isabela je největším galapážským ostrovem, protíná jej rovník a je na něm také několik aktivních vulkánů, největší z nich má 1707 m n.m. Přístavní městečko Puerto Villamil obývá okolo 2000 lidí a je to taková poklidná ospalá vesnička, kde rozhodně nepocítíte velký ruch či spěch.

Ubytování jsme měli domluvení i jisté paní Gulnary, které měla u domu k pronájmu několik hotelových pokojů. Po příchodu jsme zjistili, že to je moc milá babička, bývalá učitelka a její manžel je přátelský a upovídaný bývalý turistický průvodce a vědec, zkoumal reprodukci galapážských zvířat a znal každé zákoutí souostroví, takže nám dal spoustu rad a tipů co kde vidět při potápění i na souši. Jedna z vcelku jednoduchých, ale důležitých rad byla, že je potřeba jednak respektovat zvířata, dodržovat si od nich jistý odstup, ale také být trpěliví. Mnoho turistů jezdí na placené výlety lodí, kde nemají čas na nějaké čekaní, buď mají štěstí a nějakou želvu, lachtana nebo tučňáka zahlédnou nebo také ne, my vsadili raději na to, že si v klidu počkáme a vyplatilo se nám to.

Naším nejoblíbenějším místem se stala Concha Perla, zátoka – takový přírodní bazén kousek od přístavu, sotva 10 min pěšky z ubytování, který byl skvělým šnorchlovacím místem, Jednou se nám poštěstilo vidět hejno rejnoků, spoustu místních endemických rybiček, jindy jsme plavali s velikou mořskou želvou (karetou) nebo s lachtany, kteří se nemotorně potáceli po molu, jakmile však skočili do vody, byli obratní a rychlí a jako torpéda okolo nás proplouvali sem a tam, bylo to úžasné. Jeden den se nám zase poštěstilo zpozorovat tři tučňáky, kteří do zátoky připlavali. Jedná se o jediný druh tučňáků, kteří žijí na severní polokouli a obývají právě ostrov Isabela.

Počasí už na Santa Cruz nebylo zcela azurové a dost často poprchávalo a bylo zataženo, na Izabele to první dny bylo obdobné, proto jsme ani neplánovali zatím žádný organizovaný výlet, u výletu lodí nás odrazovaly kromě počasí i obavy z toho, že cena nebude odpovídat kvalitě (jak jsme se od jiných zklamaných baťůžkářů dověděli) a je velmi o náhodě, která zvířata spatříme v tak krátkém čase. Zajímavě zněl výlet na jeden z vulkánů – Volcán Sierra Negra, který má jednu z největších kalder (prohlubeň uvnitř kráteru) na světě (cca. 7 x 10 km), odrazovalo nás ale také počasí.

V druhé polovině týdne se vyčasilo a začalo být více slunečné počasí, kromě pravidelného potápění v Concha perle jsme si také jeden den půjčili horská kola a vydali se západně podél pobřeží, po cestě bylo několik zatopených jezírek, opět sloní želvy, které se procházeli po cestě, na Isabele se vyvinulo hned několik poddruhů, liší se např. tvarem krunýře a délkou krku, pravděpodobně se zde vyvinulo více druhů kvůli rozlehlosti ostrova a obtížnému zdolání jednotlivých oblastí mezi vulkány. Na konci vyjížďky byly dvě povedené vyhlídky – první jsme navštívili společně, já poté pokračoval ještě kousek dál k tzv. zdi slz (wall of tears), kde byla v minulosti vězeňská kolonie a vězni zde stavěli nesmyslnou stěnu z lávových kamenů, spousta lidí zde při stavbě zahynula. Na nedalekém vrchu byla další krásná vyhlídka na pobřeží s výhledem do širokého okolí.

Evička se mezitím vrátila zpět na místo El Estero, které nám manžel Gulnary doporučil na šnorchlování. Já, když za ní po chvíli dorazil, jsem se nestačil divit. Na obloze létalo hejno pelikánů a hejno terejů modronohých a všichni se organizovaně vrhali střemhlav do vody za úlovkem. Zvláště pohled na tereje byl obdivuhodný, nikdy předtím jsme nic takového neviděli, vrhali se hromadně do vody jako vystřelené šípy a jen málokdy minuli svou rybí oběť. Takto se to opakovalo stále dokola a my na ně zírali s otevřenou pusou možná i půl hodiny. Byl to zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Šnorchlování jsme nakonec oželeli (ale jeden z turistů nás ujistil, že stejně nebylo pod vodou nic vidět).

Na Isabele jsme strávili celkem 4 noci a 5 dní a ostrov jsme si oblíbili díky pohodě a klidu, která na něm vládne. Poštěstilo se nám také vidět většinu možných živočichů (vyjma delfínů, za kterými bychom museli na otevřený oceán), což nám udělalo velikou radost, manžel Gulnary říkal, že si nás příroda oblíbila, byl takový svérázný a tak nějak vědátorsky vyšinutý, ale správně vyšinutý.

Z Isabely jsme se vrátili stejnou lodí zpět na Santa Cruz, jen jsme tentokrát pluli až odpoledne, oceán bylo trochu klidnější, ale opravdu jen trochu. Na Santa Cruz jsme strávili dvě noci, víceméně jen odpočinkem, malými procházkami a další degustací oblíbeného piva a poté jsme se vydali na třetí ostrov – San Cristobál.