Medellín

Medellín (čti Mededžín) je 2. největší město Kolumbie, leží v údolí v cca. 2500m n.m. Žije zde přes 3 milióny obyvatel a je centrem ekonomie a průmyslu. V 80. letech byl Medellín nejnebezpečnějším městem na světe díky místnímu drogovému kartelu v čele se světoznámým drogovým baronem Pablem Escobarem. Dnes je to naštěstí jen minulost a město je v mnoha směrech příkladem jiným jihoamerickým městům, díky svému rychlému vývoji k lepšímu.

Ve městě jsme se zdrželi na čtyři noci. Ubytovali jsme se poblíž historické čtvrti La Candelaria, ačkoliv nám byla doporučována čtvrť více na jihu – El Poblado – což je novější zástavba plná barů a restaurací.

První den (12.5.) byl spíše odpočinkový, nechali jsme si vyprat prádlo v jedné z místních prádelen a já mezitím navštívil muzeum Museo Casa de la Memoria, které je věnované památce obětem teroru během působení zmíněného drogového klanu. Bylo to zajímavé, ačkoliv otřesné, kolik nevinných lidí dennodenně umíralo. Evča odpočívala na bytě.

Druhý den jsme již zavítali do samotného centra. Město je rozlehlé, oproti Bogotě zde jezdí nadzemní metro a tramvaje (na pneumatikách). Klima je tu celoročně příjemné okolo 22°C a slunečné. Dopoledne jsme navštívili historické centrum, prošli se okolo několika paláců, parků a kostelů.

Odpoledne jsme zavítali metrem na západní okraj města na 3 hodinovou prohlídku s průvodcem po čtvrti Komuna 13. Jedná se o nejchudší čtvrť města, kde v 80.-90. letech vládlo bezpráví, politici i policisté byli zkorumpovaní a nadvládu zde měl drogový kartel nebo revoluční ozbrojené síly FARC. Násilí a vraždy zde tou dobou byly na denním pořádku. Čtvrť je hustě osídlena ve stráni a nejsou zde žádné silnice, jen úzké uličky mezi domy, tudíž i přístup policejních složek zde byl velmi obtížný, pokud se sem vůbec odvážili sem přijet. Naopak díky okrajové poloze je čtvrť dobře přístupná z hor směrem od pobřeží, kde se ve velkém vyráběl a vyvážel neblaze proslulý kokain. Naštěstí se od té doby mnoho změnilo a čtvrť byla zcela transformována do poklidného místa plného umění. Město investuje do vzdělání, umění a infrastruktury a je to vidět.

Na prohlídku jsme se vydali s průvodcem Estebanem s dalšími 15-ti turisty, Esteban v komuně 13 vyrostl, takže nám moc dobře mohl popsat jaký tam je život, říci něco o historii, neštěstích ale i současnému rozvoji. Postupně jsme procházeli jednotlivé ulice, dozvěděli se nové informace, zajímavosti, cestu nám na dvou místech zpestřila místní mládež tanečními představeními.

V rámci transformace města si jiné čtvrti zvolili pro zlepšení přepravitelnosti výstavbu lanových drah, které usnadňují mnoha-set tisícům lidí denně se daleko rychleji dostat do práce, do školy a jinam. Komuna 13 měla na výběr mezi výstavbou silnice (pokud by se pro ni našel prostor, tzn. některé domy by musely ustoupit) nebo lanovou dráhou nebo eskalátory. Místní si, ze strachu, že se jim stejně ničeho nedostane, údajně zvolili nepříliš praktické eskalátory a údajně se tu díky korupci utopilo 6 miliónů dolarů. Další pozoruhodností nejen této čtvrti je, že většina domů nemá omítku a proto je vše oranžově cihlové, důvodem je fakt, že tyto domy nejsou zkolaudované a proto se na ně vztahuje nižší daň, uvnitř jsou údajně běžně vybavené, i když vypadají hodně skromně.

Půldenní prohlídku jsme zakončili na vrchu čtvrti, kam jsme vyjeli zmíněnými eskalátory, byl zde jednak hezký výhled na město, druhak spoustu kaváren, grafity maleb na zdech a poměrně veliký ruch. Návštěva Komuny 13 byla moc zajímavá, je pozoruhodně, jak se čtvrť, kde během roku umíralo tisíce lidí změnila v tak klidné a umělecké místo. Dnes je komuna 13 zcela bezpečná na návštěvu i bez průvodce, ale člověk by se zdaleka nedozvěděl tolik zajímavých informací.

Třetí den 14.5.2022 ve městě jsme se rozhodli pro návštěvu nedalekého přírodního parku Arví. Pozoruhodností je, že do parku vede cca. 6 km dlouhá lanová dráha, je to v podstatě turistická atrakce. Z lanovky se nejprve naskytne výhled na město z dalšího úhlu pohledu a poté cesta pokračuje více rovinatým terénem nad korunami stromů až do výšky okolo cca. 2500m n.m. Na vrcholku bylo několik stánků s občerstvením a infocentrum nabízelo krátké procházky v okolí, převážně s průvodcem. My měli v plánu cca. 12km výlet s pozvolným sestupem zpět do Medellínu. Když jsem se na informacích šel ujistit, kde je východ z areálu a cesta k jezírku, okolo kterého jsme chtěli jít, slečna na mě vytřeštila oči s tím, že je to nebezpečné a nemůžeme jít. Po dotazu „proč“ mi upřesnila, že po cestě nic není, žádné občerstvení, pomoc, lidé a je to daleko. A tak jsem ji poděkoval za odpověď a na vlastní pěst jsme vyrazili dle našeho plánu.

Nejprve jsme šli po liduprázdné silnici, která poté přešla v dlážděnou a následně polní cestu, kterou lemoval sytě zelený les. Cesta procházela podél jezírka Laguna de Guarne, kde rostly mé oblíbené aromatické eukalypty, bez kterých by jinak zdejší krajina vypadala dost podobně, jako doma v Čechách.

Poté jsme postupně klesali do údolí, nepotkali ani živáčka, až na jedno patrně poutní místo s velkým křížem, kde se sešla místní komunita věřících, jelikož byl zrovna víkend. Po příchodu na okraj Medellínu jsme procházeli mezi zahrádky a parcelami, kde vznikaly nové výstavby, ačkoliv zde vedla jen prudká křivolaká polní cesta. Zastavili jsme se na pivě na jedné zahrádce, trochu se snažili konverzovat s dvěma pány, kteří zde také zaháněli žízeň a nakonec jsme cestu zakončili na vrcholku Cerro Pan De Azúcar s velkou sochou panenky Marie a vyhlídkou na město. Odtud jsme už jen seběhli městským parkem, prošli jednu z chudších okrajových čtvrtí, které byla podobná Komuně 13, svah a cesta zde byla snad ještě prudší, místní Kolumbijec cestu vyjížděl na motorce cik-cak najedničku, aby to vůbec vyjel.

Byl to moc pěkný půldenní výlet za městem plný výhledů, zeleně a sluníčka . Navečer jsme ještě zvládli přejet město nadzemkou opět ke Komuně 13, odkud jsme přejeli lanovou dráhou k sídlišti Aurora. Již samotná projížďka lanovkou nad městskou zástavbou, kde můžete spatřit všelijaké zástavby malých cihlových domků s plechovými střechami a všelijakými neoficiálními nadstavbami, je zážitek, u horní stanice lanovky je navíc další pěkná vyhlídka na město. Tímto jsme prozkoumávání Medellínu zakončili a následující den se vydali na motorce na výlet na venkov.