Los Nevados – přechod z Juntas do Cocora údolí

Po dlouhém odpoledním a večerním přejezdu autobusem jsme 17.5. přijeli před půlnocí do města Ibagué, kde jsme se ubytovali v předem rezervovaném hotýlku, paní recepční působila dost ospale a moc jí nebylo rozumět, druhý den jsme zjistili, že není rozumět ani pánovi, který ji ráno vystřídal, místní tady mají tak silný uhuhlaný přízvuk, že i kamarád z Bogoty nám potvrdil, že jim moc dobře nerozumí, byli ale strašně moc milí přesto, že jsme se na všechno ptali klidně 3x, často používali úplně jinou slovní zásobu, než kterou jsme znali odjinud, zkrátka jiný kraj, jiný mrav. Město jsme si jen krátce proběhli, nakoupili nějaké zásoby na horský přechod a 19.5. vyrazili ráno místní hromadnou dopravou, kterou byl tentokrát terénní džíp, do vesničky Juntas (čti Chuntas), kde začínalo naše dobrodružství – 5-ti denní horský přechod okolo sopky Nevado del Tolima (5215m n.m.).

1.den
Cestou z Juntas nás obklopovali strmé stráně s políčky, vysoké eukalypty a jiná bujná vegetace, svítilo sluníčko a my spokojeně a pozvolna stoupali vzhůru. Po pár kilometrech jsme dorazili k horské říčce, kterou bylo potřeba dvakrát přebrodit, voda byla do půli lýtek, ale urputně studená a začalo nám poprchávat. Po další hodině cesty a přechodu přes pastvinu jsme opět dorazili k oné říčce, začalo pršet a hladina vody nám doslova stoupala před očima. Popadl jsem dřevěnou hůl opřenou o strom a vyrazil první přes další brod, Evča hned poté za mnou, vše šlo poměrně hladce, ale proud byl silnější a voda přibývala, po chvilce proplétání se křovím nás čekal ten den poslední brod, odkud byla vidět hliněná pěšinka na protějším břehu, která stoupala dále podél skal do svahu. Já vyrazil opět první, vodu jsem měl asi už do půli stehen, jelikož Evča tam zahučela v jednom místě po pas, rychle jsme to přešli a mokrý jsme v sandálech stoupali prudce vzhůru do svahu za podvečerního deště. Po kilometru jsme krátce před setměním nastoupali do výšky zhruba 2800m k chatě Estambul. Byla to dlouho opuštěná a rozpadající se dřevěná bouda, ale museli jsme se spokojit alespoň s tímto zázemím. V jedné ze zachovalejších místností, kde byla i podlaha, jsme si postavili stan, uvařili na vařiči večeři a brzy ulehli do spacáků.

2.den
Druhý den jsme si trochu přivstali a dopoledne se škrábali dál vzhůru hustým porostem, až jsme se dostali nad úroveň stromů a naskytly se nám i nějaké ty výhledy do okolí. Odpoledne jsem došli k chatě Finca las Nieves v 3535 m n.m., bohužel se jednalo o další opuštěnou chatu, i když byla více zachovalá. Po zvažování, zda-li jít ještě odpoledne dál jsme se nakonec rozhodli zůstat, nikam jsme nespěchali, okolo se honily mraky a také bylo rozumné se postupně aklimatizovat, tedy přespat jednu noc v této výšce, než půjdeme ještě výš. Podvečer jsme tak strávili odpočinkem v chatě, byla opět vybydlená, v jedné místnosti na prkenné podlaze jsem si rozbalili stan a přenocovali.

3.den
Ráno po snídani jsme začali stoupat do nedalekého horského sedla Alto de Las Nieves v cca. 3700m, odkud jsme zase zprudka klesali do údolí k chatě Escuela La Lechera. Cesta byla hodně blátivá a kluzká. V okolí chaty se pásly krávy a nedaleko od domu byl krásný statný eukalyptus, který dominoval celé krajině. Jednalo se o trvale obydlenou horskou chatu, kde je mstní škola, aktuálně tam docházejí dva žáci. Při příchodu na nás začalo šňafat několik místních psích hlídačů, jen co nás ale pán vpustil dovnitř, už nás brali za hosty a jen se okolo nás oháněli a vrtěli ocasy.

Místní paní nám po domluvě uvařila teplý oběd a my se nasyceni a posíleni vydali dál, opět do kopce po travnatých pastvinách. Podvečer jsme došli do místa zvané Mesetas, kde dříve stávala také chata, ale před několika lety vyhořela a byly zde jen ruiny a rozpadlá zrezivělá plechová střecha. Před chatou jsme na rovném plácku postavili stan a utábořili se, chvíli se k nám až příliš přibližovala trojice přidrzlých koní, nakonec jsem je ale trochu odehnal. Počasí vydrželo hezké a strávili jsme zde poklidnou noc.

4.den
Čtvrtý den nás čekal výstup do sedla ve čtyřech tisících. Postupovali jsem vzhárů místním parámem, kde rostly klejovky, traviny a v okolí vyčnívaly skalnaté vrcholky až jsme dorazili do sedla Alto Boquerón do 4033m n.m., trochu jsme se pokochali výhledy, nafotili a vydali se dál, jelikož nás čekal ještě minámělne 3km traverz okolo sopky Tolino a všude okolo se začínaly sbíhat mračna. Netrvalo to dlouho a u nedalekého vrcholu pětitisícové sopky začalo hřímat, stejně tak na protější straně, i když více v dáli, kam jsme se přibližovali. Nebylo to příliš příjemně, ale rychle jsme došli do místa zvané Termales del Cañon, byla zde chata, nebo spíš takový skromný ušmudlaný příbytek, který obýval jeden místní poustevník a u chaty byly dva termální bazénky, kam vyvěrala 40ti stupňová sirná voda. Velký bazén byl vypuštěn, malý byl však k dispozici. Nebyli jsme si jisti, zda-li pokračovat vzhledem k nestabilnímu počasí dál a tak jsme se rozhodli zůstat zde přes noc a užít si i termální bazének. Komu se to poštěstí vykoupat se v termálech ve čtyřech tisících metrech? Pán se s námi podělil o jeho fazolový pokrm, odpoledne se vyčasilo a nám se naskytnul nádherný pohled na stratovulkán Tolino v plné kráse.

Vyšpápli jsme si ještě několik set metrů nad chatu na vyhlídku, kde jsme se nemohli nabažit těmi nádhernými pohledy jak na Tolino tak na další dva vulkány v okolí a unikátní vysokohorské parámo. Jedním z aktivních vulkánu byla hora Nevado del Ruiz (5321m), která se stala v roce 1985 osudným 25 000 lidí. Horká láva roztavila sníh na vrcholku a vytvořila směs bahna,vody a lávy (tzv. lavara) která se rozlila do vzdálenosti 100 km a zalila nedalekého město a několik dalších vesnic. Byla to druhá největší sopečná katastrofa ve 20.století. Člověku při tom jde mráz po zádech, je neskutečné, jak dokáže být příroda mocná.

Podvečer jsme neodolali bazénku a na chvíli se do něj naložili, byl to fajn relax s luxusním výhledem do okolí před tím, než jsme se odebrali do stanu.

5.den
Následující den nás čekal 14-ti kilometrový traverz, kdy jsme se točili okolo vulkánu parámem. Nejprve jsme trochu stoupali, abychom zase mohli klesat, obcházet postupně zasněžený vrchol Tolima. Cestu nám znepříjemňovalo několik podmáčených pastvin, přeskakování potoků a třeba i stádo statných býků, kteří ná nás nevraživě zírali a my je raději velkým obloukem obešli.

Odpoledne jsme se dostali k jezeru Laguna el Elcanto, odkud se vyráží vzhůru na vrchol sopky, my však pomalu sházeli níže, k chatě Finca la Playa do cca. 3700m. K chatě jsme došli před soumrakem za občasného deště, naštěstí se tentokrát nejednalo o žádnou opuštěnou nebo vyhořelou chatu, ale regulérní horský statek, kde byla turistická ubytovna a moc milá paní, která nám nachystala teplou večeři a čaj. Na chatě také byla jedna holanďanka, čekala zde na na svého bratra, který šel s několika dalšími lidmi na vrchol Tolima a poměrně bojovala s nadmořskou výškou.

6.den
Šestý den nás čekal dlouhý sestup do údolí. Cesta byla opět velmi blátivá a kluzká. Nejprve jsme prošli okolo 2 km vzdálené chaty La Primavera, která nabízí také možnost ubytování a využívají to lidí, kteří přicházejí odspodu z údolí, odkud jsme pokračovali ještě chvíli parámem, než začala cesta klesat, postupně přibývaly okolo nás keře, nízké stromy, opět sytě zelená vegetace. Začali jsme scházet úzkou kluzkou pěšinkou prudce dolů. Cestou jsme téměř po týdnu narazili na jedny z prvních turistů – skupinka místních a jedna polská dvojice. Také nás chvíli doprovázel jeden milý psík, vypadalo to, že si neví rady kam jít, chvíli šel s námi dolů, poté zase zpět nahoru.

Pozdní odpoledne jsme se pomalu blížili do údolí, nohy těžkly a slunce neúprosně zapadalo. Posledních pár kilometrů jsme již docházeli za světla čelovek. Nejprve jsme se motali chvíli hustým (pra)lesem podél řeky, kde jsem několikrát překračovali velmi vratké a dost opotřebované lanové lávky a poslední kilometr jsme šli jak jinak než blátivou a podmáčenou cestičkou podél pastvin, až jsme došli do údolí Cocora. Byla tma a v okolí svítilo jen několik málo domů, převážně luxusních hotelů, které jsme neměli v plánu navštívit a tak unavení jsme za tmy postavili na jednom rovném plácku před něčí pastvinou náš stan a rychle ulehli ke spánku.

Následující den jsme ráno po šesté hodiny za svítání vše zabalili a vydali se do obce a stejnojmenného údolí Cocora, které je proslulé nejvyššími palmami na světě.