Isla Salamanquilla, karibský ráj v Kolumbii

Po dvou hodinách cesty autobusem na jih od Cartageny jsme 3.5.2022 dojeli do města San Onofre, sotva jsme vystoupili u krajnice vozovky, nahrnuli se na nás taxikáři a začali se překřikovat jeden přes druhého, dobře věděli, že potřebujeme odvoz na pobřeží do rybářské vesničky Rincón del Mar. Po chvilce diskutování nebo spíše gestikulování se trochu uklidnili a nakonec jsme se domluvili s dvouma klukama, kteří nás odvezou na motorkách (tzv. mototaxi). Chtěli jsme si jít nejprve v klidu nakoupit nějaké potraviny, ale ti dva byli neodbytní a nabídli se, že nás do obchodu hodí a počkají a tak se tedy i stalo. Po nákupech jsme se poskládali na motorky, krosny si pánové opřeli o řidítka a vyjeli jsme polní cestou směrem do Rincónu. Po příjezdu jeden z kluků, který se snažil být pořád nějak zajímavý a rádoby vtipný a nejel se mnou zrovna nejpoklidněji, se snažil domáhat vyšší částky za odvoz kvůli čekání na nás u obchodu (přesto, že to byl jejich nápad), ale nepodlehli jsme nátlaku, ten druhý to plně chápal (byl rozumný) a jen nad tím prvním mávl rukou.

Rincon del Mar je ospalá rybářská vesnička, není tolik turistická, ale tipuji, že se to brzy změní, jelikož se sem aktuálně staví asfaltová silnice. Podél pobřeží se táhne řada hotýlků a hostelů a my se v jednom z nich hned na kraji vesnice ubytovali, abychom druhý den ráno mohli pokračovat do naší cílové destinace, kterou byl jeden z ostrovů – konkrétně Salamanquilla, přezdívaný také jako Isla la Palma.

Druhý den jsme před osmou hodinou ráno nasedli k místnímu chlapíkovi do motorového člunu a ani ne do hodiny dojeli na „náš“ ostrov Isla Salamanquilla. Je to malý ostrůvek, který je dlouhý sotva 1,5 km a nachází se na něm dva resorty, jeden značně luxusnější na protější straně a pak námi zvolený jednoduchý hostel Mistica, kde je možnost stanování, podél pláže jsou navěšené houpací sítě, mají tu zastřešenou restauraci, deskové hry, možnost půjčení si kajaků a padleboardů a nabízejí také několik výletů na sousední ostrovy, šnorchlování aj., takový malý a poklidný ráj, kde se zastavil čas. Díky tomu, že jsme navíc přijeli mimo hlavní sezónu, tu bylo sotva deset lidí a stejný počet personálu, jak několik místních, kteří pracovali buď v kuchyni nebo neustále zametali okolí, tak několik zahraničních mladých cestovatelů, kteří tu dobrovolničili za jídlo a střechu nad hlavou.

Na ostrově jsme strávili celý týden nicneděláním – tedy koupáním, čtením si, šnorchlováním, téměř každodenním dopřáváním si čerstvé mořské ryby, zkrátka to byla pohoda jak má být! 🙂

Dříve byl na ostrově malý zoopark, který z nějakého důvodu přestal fungovat a zvířata byla volně vypuštěna, proto nám každý den létali nad hlavami papoušci Ara, ve stromech vřeštili opice a po pláži pobíhalo obří prase domácí s druhým zakrslým prasátkem. Bývalý zoopark jsme navštívili, je tam pěkná procházka mezi mangrovníky, stromy, které mají typické opěrné, vzdušné kořeny a vyskytují se v brakických vodách, tedy tam, kde se mísí slaná voda se sladkou. Nachází se zde také jezírko s plameňáky, páv, želvy a jedna stařičká Kolumbijská pavoučí opice. O zvířata se stará skupinka místních dobrovolníků.

Druhý den po návštěvě zooparku nás zmíněná opice navštívila osobně u našeho stanu. Nejprve se nechala pohladit, podrbat a po chvilce jsem ji už měl v klíně, kde vydržela dobrou čtvrt hodinu, poté mě u stanu objevila Evča, tak jsme si role vyměnili. Byl to kouzelný okamžik, i když trochu smutný, jelikož byla stařičká a smutná, protože byla na ostrově jediná svého druhu.

Dalším s pěkných zážitků na ostrově bylo šnorchlování a prozkoumání pobřeží na kajaku. Jen asi 150m od pláže jsme objevili pěkné růžové korály, kde plavala hejna malých rybiček a hrálo to tam různými barvami. Moře zde obecně bylo skoro všude dosti mělké, pláž před resortem bylo spíše takové brouzdaliště, kde člověk posedával nebo polehával, na plavání to moc nebylo, ale komu by se chtělo někam plavat v 28°C vodě? Navečer byla voda teplejší než vzduch.

Čtvrtý den pobytu jsme vyrazili na celodenní výlet na sousední ostrov Tintipan, nejednalo se v podstatě ani tak o výlet jako o zorganizování přepravy dopoledne tam a odpoledne zpět. Cestou jsme zastavili u malého ostrůvku Isla Sucre, který měl rozlohu sotva jednoho fotbalového hřiště a byl hustě obydlen, ostrov byl v podstatě jeden betonový blok posetý spoustou neúhledných domků s plechovými střechami, příliš jsme nepochopili, proč tam ti lidé bydlí. Také jsme minuli malé turistické resorty, které byly buď na mini-ostrůvku nebo na pilířích na moři, zde jsme zase nepochopili, proč tam je tolik západních turistů namačkaných na jednom stísněném místě bez soukromí, kde burácela hlasitá hudba. Chvíli to vypadalo, že tam máme vystupovat, ale po chvilce jsme jeli naštěstí dál na Tintipan.

Tintipan je v místním měřítku již trochu větší ostrov, zhruba 3km dlouhý a je patrně považován za jakýsi luxusní resort, dá se sem přijet lodí z Cartageny a hotely zde stojí astronomické částky i na naše poměry. Motorový člun nás vysadil u mola s tím, že odpoledne okolo čtvrté pro nás zase přijede. Ocitli jsme se na zhruba půl kilometru dlouhé pláži, kde byla průzračná voda, řada lehátek a kupodivu žádní lidé až na pár výjimek. Užili jsem si skvělý půlden koupaní a dalšího odpočinku u vody.

V neděli, pátý den našeho pobytu na ostrově, kdy jsme se chystali odjet, jsme ráno u snídaně pocítili jisté napětí, změnu atmosféry a krátce na to jsme zjistili, že od čtvrtka probíhá blokáda silnic na pobřeží polovojenským drogovým Klanem ze zálivu (Clan del Golfo), jelikož byl na podzim dopaden jejich šéf a nakonec byl vydán Spojeným Státům, kde na něj byl vydán také zatykač a oproti silně zkorumpované Kolumbii se tam nebude mít ve vězení tolik v bavlnce. Gang vyhlásil čtyřdenní blokádu (od čtvrtka do neděle) pod výhrůžkou, že všechny projíždějící vozy zapálí, aby demonstroval svou sílu. Bohužel se tak i v několika případech stalo, navíc bylo ochromeno zásobování potravin a my neměli jinou možnost, než jet buď lodí po moři zpět do Cartageny nebo počkat, až se situace na pobřeží uklidní, proto jsme „nuceni“ situací zůstali ještě další dva dny na tom malém karibském ráji.

Po dvou dnech od odeznění blokády jsem bezpečně, po ujištění se u místních, opustili ostrov a přejeli autobusem dále na jih do města Monteria, odkud jsme tentýž den navečer odletěli do Medellínu, druhého největšího města Kolumbie, které se neblaze proslavilo známým drogovým narkobaronem Pablem Escobarem. Vnitrostátní lety jsou v Kolumbii často cenově srovnatelné s cenou autobusových jízdenek a ušetří to i desítky hodin cestování.