Sierra Nevada de Santa Marta

Po návratu z národního parku Tayrona zpět do Santa Marty jsme strávili dvě noci odpočinkem v příjemném bytečku a plánováním co dál. Jelikož jsme měli na dosah nejvyšší pohoří Kolumbie, byl by hřích tam také nenakouknout. Rozhodli jsme se pro půjčení si motorky, která nám opět dá velkou svobodu v prozkoumávání okolí a zároveň toho stihneme i více navštívit než kdybychom se přepravovali místní dopravou.

29.4.2022 jsme si okolo oběda zapůjčili motorku, tentokrát jsem vsadil při výběru na osvědčenou terénní Hondu XR150L a vyrazili jsme do malého městečka Minca zhruba 20 km za město. Turisté si Mincu vychvalují jako příjemné městečko (nebo spíš vesničku) s kavárnami, kopcovitou krajinou a možnostmi výletů do okolí, na první pohled mi ale samotná Minca nepřipadala nijak zvláštní. My měli plán jasný, vyjet do hor do zhruba 2500m n.m. k hostelu Donde Moncho, odkud jsme chtěli jít na svítání na nedalekou vyhlídku k vrcholu Cerro Keneddy, kde by se měl naskytnout pohled na nejvyšší vrcholky Kolumbie.

Z Minky jsme postupně stoupali vzhůru po panelové silnici, podél které rostli mangovníky jak u nás doma jabloně a občas se naskytl krásný výhled na sousední vrcholky. Postupně se ochlazovalo na příjemných 20°C (s pohledu Evči na chladných 20°C). Cestou jsme projížděli okolo jedné z atrakcí, kterou byly přírodní bazénky Pozo Azul. Jedná se o kaskádu několika malých vodopádů s chladnými bazénky vody, kde se můžete vykoupat. Většina místních byla hned u prvního, my nelenili a vyškrábali se po hliněné pěšince dál, kde davy lidí vymizeli. Okolí bylo porostlé hustou, sytě zabarvenou zelení a voda byla až ledově ochlazující. Vykoupali jsme se, posvačili a po čtvrté odpolední hodině (tedy vcelku pozdě) jsem vyjeli vstříc horám.

Nahoru k hostelu nás čekala 20km dlouhá cesta. Prvních cca. 8 km vedlo po zpevněné cestě a postupovali jsme vcelku hravě, jen se nám zatáhla obloha a začalo drobně pršet. Když jsme však přijeli k odbočce směrem k hostelu a vrcholu Cerro Kennedy (jak jsme se za nedlouho přesvědčili podle mapy), hravě jsem ji přejel, jelikož se mi nechtělo věřit, že to je správná cesta, bohužel byla – prudká polní nezpevněná cesta a tak jsme pokračovali dál, ale o dost pomaleji a obezřetněji. Byl to boj s kamením, neustálým průjezdem potůčky vody a blátem. Jen málokdy jsem zařadit na chvíli druhý rychlostní stupeň, naštěstí motorka to zvládala bravurně. V minulosti jsem absolvoval kurz bezpečné jízdy na motorce, avšak pouze na silnici, tady bych spíš ocenil nějaký enduro kurz, co naplat, i praxí se člověk učí.

Když to shrnu, téměř 3 hodiny jsme se škrábali obezřetně nahoru, byla zde krásná příroda, zahlédli jsme například kolibříka a po šesté večerní hodině jsme si užili krásný západ slunce, po kterém následovalo méně příjemné stmívání se. Na některých místech Evča raději sesedla a popošla pěšky a okolo sedmé večerní jsem dorazili k hostelu. Hořel zde oheň u kterého se hřáli dva mladí Američani, studenti a místní pán Moncho se svým synem. Paní domácí nám nabídla kávu a teplou večeři, postavili jsme stan a domluvili jsme se s druhou dvojicí, že půjdeme ráno společně okolo páté hodiny na svítání na vyhlídku. Nedá se jít přímo na vrchol Cerro Keneddy (2800m), jelikož je zde vojenská základna, ale kousek před dní je údajně také krásná vyhlídka. Připojí se k nám i Eudes, syn majitele hostelu a za menší úplatu nás poté vezme na pozorování ptactva, nacházeli jsme se totiž přímo v nitru přírodní ptačí rezervace.

Ráno před pátou jsme kupodivu v pohodě vstali a vydali se v pěti lidech polní cestou po mírném horském hřebínku za svitu čelovek a měsíce. Po ani ne půl hodince jsme odbočili kamsi do křoví a vystoupali na onu vyhlídku nad koruny stromů. Postupně se rozjasňovalo, až na nás vysvitlo první ranní sluníčko přímo naproti hoře Cerro Keneddy a postupně se osvětlily severní horské hřebeny, kde jsou obě nejvyšší hory Kolumbie – Pico Cristobal Colon a Pico Simon Bolivar, obě mají údajně 5775 m n.m., byl to nádherný pohled. Tak půlhodinu jsme rozjímali, fotili, natáčeli. Byl to skvělý způsob jak začít den, který i díky velmi brzkému přivstání si byl najednou o mnoho delší.

Poté, co jsme se pokochali pohledy jak na hory na jihu tak na pobřeží na severu, jsme již jen Já, Evička a Eudes pokračovali dál po polní cestě v naději, že uvidíme nějaké ptactvo, ráno je šance nejvyšší. Asi jsme neměli příliš veliké štěstí, ale pár různobarevných popěvujících ptáčků jsme zahlédli včetně několika papoušků. Eudes nám k tomu dal krátký komentář s názvy v kombinaci španělštiny a lámané angličtiny, vcelku jsme si porozuměli.

Po návratu na hostel jsme posnídali, zabalili stan a v dopoledních hodinách se vydali pomalu na motorce dolů. Za světla to šlo podstatně lépe, i když opět dost pomalu, dá se říct krokem. Ona zpevněná panelová cesta na půli cesty do Minky byla doslova vysvobozením.

Místní hory jsou zde známé kávovými a kakaovými plantážemi a v kopách jsou tzv. Finky (finca), česky farmy, kde je možné nahlédnout do výroby pravé kolumbijské kávy. Navštívili jsme kávovou výrobnu Finca Victoria, kde jsme absolvovali soukromou prohlídku výrobny, dokonce v angličtině, takže jsme všemu plně rozuměli, dozvěděli jsme se jak káva putuje vodním potrubím vysoko z hor do výrobny, kde se třídí podle kvality na tři jakostní druhy a postupně se zrno oddělí od ovocného plodu, suší se (případně i praží) a poté převážně exportuje do celého světa. Součástí prohlídky byla samozřejmě i ochutnávka dobré výběrové kávy nejvyšší kvality, nejprve jeden šálek před prohlídkou, poté ještě druhý po exkurzi.

Vedle kávové výrobny byla ještě jedna pozoruhodná budova a to malý mini pivovar, sice nenabízel možnost návštěvy, ale pivo jsme ochutnali v restauraci ve fince hned poté, co jsme dopili kávu s moc dobrým dortíkem.

Po obědě jsme sjeli zpět do Minky a jelikož jsme měli ještě chvíli čas, počasí bylo slunečné, zajeli jsme se podívat k vodopádům Cascada de Marinka. Cesta byla opět víc než dobrodružná, několikakilometrová polní cesta byla hodně podmáčená a plná jílu, pomalu jsme se ale doklouzali až k našemu cíli. Vodopády to byly krásné, jednalo se o dvě kaskády – horní a dolní a u dolní byla možnost vykoupání se. Využili jsme toho a ochladili se opět v ledové vodě, v tom horku to bylo moc fajn.

Za posledních 24 hodin jsme toho stihli opravdu hodně, nejprve dobrodružný výjezd vysoko do hor se zastávkou na koupání se, ranní svítání a úžasné výhledy na nejvyšší hory, návštěva kávové výrobny a nakonec ještě vodopády. Plni hezkých dojmů a spokojení z dobře zorganizované návštěvy většiny zajímavých míst v okolí Minky jsme k večeru sjeli zpět do Santa Marty. Následující den jsme se vydali ranním autobusem do 230 km vzdáleného přístavního města Cartagena.