TASMÁNIE: 2. část – od pohoří na západě po tučňáky na severu

Tasmánie je největší australský ostrov, který leží jižně od Melbourne. Rozlohou je o něco menší, než Česká republika, ale žije zde pouze okolo půl milionu obyvatel, z toho polovina v hlavním městě Hobart a celý ostrov je protkán národními parky a přírodními rezervacemi. V Tasmánii žije mnoho endemických živočišných druhů, převážně vačnatců včetně známého tasmánského čerta.

Strávili jsme zde skvělých 14 dní a tento článek se věnuje prozkoumání západní a severní části ostrova v druhém týdnu našeho putování.

14.1.2020 jsme vyjížděli opět z hlavního města Hobartu, jelikož jsme po týdnu vraceli jedno auto a půjčovali si druhé. Omylem jsem zamluvil první auto (VW Polo) jen na týden, ale naštěstí druhé auto bylo výrazně levnější, jen ho neměli dostupné na první týden, navíc to byla s překvapením o dvě kategorie vyšší Toyota Camry (2,5l motor, 133kW), než jsme si rezervovali, moc pěkně se s tím na rovině rozjíždělo z nuly na sto. Z Hobartu jsme vyrazili směrem na západ, kde je převážně hornatý terén, nejvyšší hory dosahují výšky přes 1600 metrů a jsou sopečného původu.

Nejprve jsme si udělali malou zastávku v malém historickém městečku Richmond, kde se nachází nejstarší australský most (z r. 1825), anglikánský kostelík a několik dalších budov v georgiánském stylu – kamenné a cihlové budovy podobné např. těm v Anglii.

MOUNT FIELD NATIONAL PARK

Odpoledne jsme dojeli do národního parku Mount Field National Park, který je jedním z nejstarších, rozprostírají se zde deštné pralesy s eukalyptovými stromy, které jsou jedněmi z nejvyšších na světě, vodopády a stejně tak vysokohorské rašeliniště ve vyšších polohách. My se vydali z návštěvnického centra na několika kilometrový okruh zvaný Three Falls Circuit, kde se prochází celkem okolo tří vodopádů – Horseshoe Falls, Russell Falls a Lady Barron Falls. Součástí je také naučná stezka mezi obřími stromy Eucalyptus regnans , které mohou dosahovat výšky až 100 metrů, pohled na ně a vůně jejich květů nás stále ještě neomrzela, ba naopak oblíbili jsme si ji, já zvláště.

Část lesa byla ohořelá a bylo vidět, že se zde v minulosti přehnal požár, tzv. bushfire, tyto požáry ve velkém nekontrolovaně probíhají v pevninské části Austrálie. Požáry jsou paradoxně potřebné pro zachování eukalyptových lesů, jelikož až díky velkému žáru ohně odumřou větve, na kterých popraskají schránky, v kterých jsou uložena semínka stromu. Po požáru se velmi dobře vysemení v úrodné půdě s popelem. To, že je Austrálie nejvíce osídlena na východním pobřeží u těchto rozsáhlých lesů je však velká potíž pro místní obyvatele a riziko, kterému jsou každoročně vystaveni v tak vyprahlé zemi.

LAKE ST CLAIR NATIONAL PARK

15.1.2020 jsme dopoledne dojeli do dalšího národního parku – Cradle Mountain-Lake St Clair National Park k jezeru St. Clair Lake, které je se svými 160 metry nejhlubším jezerem v Austrálii. Bylo sychravo, poprchávalo a kolem jezera byl bílý opar s nulovou viditelností. V infocentru jsme se dozvěděli, že se nejedná o běžnou oblačnost, ale o kouřový mrak, který do Tasmánie dovál z pevninské Austrálie. Vzduch byl těžší a nebyla nám doporučena fyzická námaha. Za normálních okolností by mě lákal výšlap na nedaleký vrchol Mount Rufus (1416m), ale vzhledem k počasí, kouři a téměř nulové viditelnosti jsme se raději jen prošli podél jezera. Uprostřed procházky byla zátoka ptakopysků, další z endemických druhů Austrálie, ale žádného jsme nespatřili.

FRANKLIN-GORDON WILD RIVERS NATIONAL PARK

Odpoledne jsme pokračovali dále směrem k sousedním horám Cradle Mountain, cestou jsme projížděli národním parkem Franklin-Gordon Wild Rivers National Park, kde jsme si čas zpříjemnili několika zastávkami podél hlavní silnice, kde byly vyhlídky (do zakouřeného okolí), vodopády Nelson Falls a místní deštné pralesy poseté mechem a kapradím. Na jedné z procházek jsme na 1 km narazili hned na dvě pakobry, asi na ně máme štěstí, jedna byla přímo u cesty, zavčasu jsme ji zpozorovali, počkali a po zadupání se odklidila z cesty.

Navečer jsme dojeli k pěknému jezeru Lake Burbury, kde zrovna zapadalo slunce za horami a my se po západu slunce utábořili na noc v místním kempu.

CRADLE MOUNTAIN NATIONAL PARK

Desátý den v Tasmánii (16.1.2020) jsme po krátké zastávce v nepříliš hezkém hornickém městečku Queenstown dojeli do národního parku Cradle Mountain. Jedná se o moc půvabnou krajinu posetou rašeliništěm, ledovcovými jezery a skalnatými vrcholky, národní park je zapsán na seznamu světového dědictví. Do samotného parku se z infocentra jezdí posledních 10 km pouze svozovým autobusem, aby se omezil provoz osobních aut. Je zde možnost několika výletů od krátkých procházek až po celodenní výšlapy. Také jde odtud absolvovat 6-ti denní přechod hor k jezeru St. Clair, kde jsme byli předešlý den.

Odpoledne jsme obešli jezero Dove Lake, které je ledovcového původu a v okolí lze spatřit roztomilé „medvídky“ wombaty, malé klokánky Pademelons, ježury nebo již dříve zmíněnou pakobru páskovanou (anglicky tiger snake). Opět se na nás usmálo „štěstí“ a jednu pakobru jsem u cesty spatřili. Při odjezdu z jsme zase navečer viděli jednoho wombata v trávě kousek od silnice.

Druhý den v parku jsme se vydali na šestou nejvyšší horu Tasmánie, kterou je Cradle Mountain (1545m). Cesta vedla nejprve po upraveném turistickém chodníčku vřesovištěm, poté okolo ledovcového jezera Crater Lake, odkud začala více stoupat po skalnatém terénu. Poslední hodina cesty byla spíše horolezecká, jelikož jsme se proplétali mezi skalními balvany zprudka vzhůru. Odměnou nám byl hezký výhled do širého okolí. Na vrcholu jsme potkali milou Japonku Natsuko, s kterou jsme se dali do řeči, dlouhodobě žije v Melbourne a v Tasmánii je na krátké dovolené, společně jsme seběhli dolů k jezeru Dove lake, abychom stihli poslední autobus zpět na parkoviště a nakonec u Natsuko přespali v jejím pronajatém trojlůžkovém pokoji. Postel i střechu nad hlavou jsme po dvou týdnech ve stanu uvítali a druhý den jsme se revanšovali nabídkou svezení autem k severnímu pobřeží. Byl to krásný výlet.

BURNIE – POZOROVÁNÍ TUČŇÁKŮ

18.1.2020 jsme se přesunuli k severnímu pobřeží do městečka Burnie spolu s naší novou známou Natsuko, kterou jsme odpoledne vysadili na autobusové zastávce. Ještě předtím jsme se stavili na malé procházce u nedaleké řeky Emu, kde vedla podél řeky stezka a podle popisu slibovala možnost spatřit ptakopyska. Procházka to byla fajn, ale ptakopysk jako jeden z mála místních endemitů se nám vyhýbal obloukem.

Do večera jsme vyčkávali u parku v Burnie a po setmění jsme se vydali na pozorování tučňáka nejmenšího (anglicky little pinguin) do místního centra, kde skupina místních dobrovolníků každý večer pomáhá návštěvníkům spatřit nějakého tučňáka vylézajícího z hnízda nebo vracejícího se z moře. Tučňák nejmenší je nejmenší druh tučňáků, měří pouze 35-40 cm, váží okolo 1-1,5 kg a v době páření se vyskytuje na pobřeží Austrálie a Nového Zélandu. Po hodině čekání se nám zadařilo a zahlédli jsme hned několik jedinců. Byli opravdu malinkatí a roztomile se batolili kousek od nás. Pozdě večer, nebo spíš už v noci, s radostí, že jsme viděli malé tučňáky jsme odjížděli z města hledat kemp k přenocování.

CESTA ZA TASMÁNSKÝM ČERTEM

Ďábel medvědovitý nebo-li tasmánský čert je jediným svého druhu, největší dravý vačnatec a jeden z mála vačnatců, kterého jsme nespatřili ve volné přírodě, jedná se o nočního tvora.

Rozhodli jsme se, že se za tasmánským čertem vypravíme do jedné záchranné stanice, kde mají většinu známých vačnatců a místní ptactvo. Většina zvířat sem byla dovezena kvůli nutnému ošetření (srážka na silnici, polámaná křídla ptáků, osiření atp.) a po zotavení je většina z nich vypuštěna opět do přírody. Stanice Trowunna Wildlife Sanctuary se nachází na severu ostrova a měli jsme ji téměř při cestě na jih do Hobartu.

Prohlídku jsme zahájili asi hodinu trvající obchůzkou v doprovodu s ošetřovatelem, který nám postupně představil wombata, dva druhy kunovce (anglicky Quoll), což je menší masožravý vačnatec velikosti malé kočky a tasmánského čerta. Všechna tato zvířata jsme si mohli pohladit nebo podrbat za ušima a vyslechli jsme si informace o nich. Bylo to moc pěkné a poutavé, na závěr se konalo i krmení čertíků. Po této komentované prohlídce jsme si celý areál doprohlédli sami a zdrželi se i u výběhu s klokany, kteří byli zvyklí na lidi a nechali se pohladit i nakrmit z ruky.

Návštěva této záchranné stanice byla skvělou volbou a moc rádi na všechna ta roztomilá zvířátka budeme vzpomínat. Nedaleko se také nacházela krátká procházka lesem k útesům Alum Cliffs a na závěr dne jsme ochutnali výbornou medovou zmrzlinu v nedaleké medové farmě a přejeli vnitrozemím na jih k hlavnímu městu.

HOBART

Poslední den před odletem (20.1.2020) jsme strávili v blízkém okolí hlavního města Hobart, Evička navštívila nejprve muzeum umění MONA, já mezitím strávil čas na internetu studií Nového Zélandu a hledáním auta, které si tam plánujeme koupit. Modernímu umění jsem zkrátka příliš nepřirostl, ale dle slov Evičky je muzeum moc pěkné a pokrokové, někdy troufalé a spojují v něm často nespojitelné, celé muzeum se nachází v podzemních prostorách se zvláštní atmosférou.

Odpoledne jsme vyjeli na horu Mount Wellington (1271 m), která ční nad Hobartem. Byl zde snad 10-ti stupňový teplotní rozdíl a pěkný výhled na Hobart a okolí.

Závěr našeho tasmánského pobytu jsme stylově zakončili v moc příjemném apartmánu s výhledem na moře a lahví dobrého vína s názvem Pepík (Jistý Čech pan Josef Chromý v 50. letech emigroval do Austrálie a v roce 2007 zde založil své vinařství, které brzy získalo několik ocenění a ovlivnil australský vinařský průmysl).

Na závěr bych rád řekl, že nás Tasmánie velmi okouzlila svou rozmanitostí a krásnou přírodou. Během dvou týdnů jsme celý ostrov projeli křížem krážem, užili si výlety k útesům, podél pobřeží, provoněnými eukalyptovými lesy a kapradím i horský terén. Vačnatci pro nás byli také velkým zpestřením a rádi se sem určitě ještě někdy vrátíme. Tasmánie je na svoji rozmanitost poměrně dost kompaktní a určitě bych ji doporučil třeba i jen k 10ti denní zahraniční dovolené, stojí to za to!

Užitečné tipy a doporučení:

půjčení auta:

Yes Drive Car Rental – nejlevnější místní autopůjčovna, nacházejí se 5-10 minut jízdy od letiště, vyzvednutí po příletu a odvezení před odletem je zdarma, vše proběhlo hladce, dokonce si nestrhli ani zálohu z kreditní karty, pouze si opsali její údaje. Navíc jsme dostali daleko lepší auto, než jsme si objednali.

Drive Car Hire – další místní půjčovna, nachází se přímo na letišti, vyzvednutí a vrácení auta probíhá samoobslužně, obdržíte kód od schránky s klíčky, ceny jsou vyšší než Yes Drive Car Rental, ale nižší než ostatní mezinárodní půjčovny na letišti. Druhý řidič je zdarma.

Pro plné pojištění půjčeného auta (tzv. full collision waver) máme sjednanou pojistku od https://www.icarhireinsurance.com/ , v případě zavinění nehody mi půjčovna strhne peníze do výšky stanoveného limitu ve smlouvě z kreditní karty a já poté vymáhám peníze od mé pojišťovny.

tipy na výlety:

Hodně jsme čerpali z knížky 60 Great short walks, která je dostupná také online na https://parks.tas.gov.au/things-to-do/60-great-short-walks , jsou zde popsané jak krátké desetiminutové zastávky podél cest tak půldenní nebo celodenní výlety. Odhadem jsme tak třetinu z 60 tipů navštívili za oba dva týdny našeho pobytu.