Plavba po řece Nam Ou

3.11. jsme překročili hranice Vietnamu a vjeli místním autobusem do Severního Laosu. Autobus nás zavezl do malého městečka Muang Khua. Záměrně jsme vystoupili tady, protože jsme se rozhodli druhý den absolvovat část cesty severním Laosem lodí (tzv. „slow boat“), jedná se o úzkou a dlouhou motorovou loď s malým ponorem. Vpředu sedí řidič u volantu, který má napojený lanky po stranách lodi na kormidlo na zádi. Za řidičem jsou dvě nízké dřevěné lavice proti sobě pro pasažéry a na konci lodi dost hlučný motor.

Dopoledne okolo jedenácté jsme vystoupili ve vesnici, pořídili si místní SIM karty s předplacenými daty na internet, zjistili, že loď odjíždí každý den ráno po deváté (spíše okolo 10 hod). Na chvíli jsme se občerstvili v restauraci u řeky a našli si poblíž ubytování. Bylo velmi parno, přes 30°C a tak jsme si trochu odpočinuli na pokoji a navečer se šli projít po vsi, navštívili jsme místní buddhistický chrám, kde mi mniši ochotně zapózovali na fotku. Ve vsi jsme viděli jak a hlavně kde místní žijí, jelikož život stejně jako ve Vietnamu probíhá z větší části na ulici. Na ulici jsme se dali také do řeči se sympatickým německým párem ve středních letech. Oni přijeli po řece z jihu a chystají se do Severního Vietnamu a my přesně naopak. Zašli jsme nakonec společně na večeři a příjemně si popovídali a předali zkušenosti z jednotlivých zemí. Jsou v jihovýchodní Asii již po několikáté na dovolené, ale mají sen a vlastně i plán za pár let také na delší dobu vycestovat, konkrétně chtějí přejet napříč severní a jižní Ameriku.

Místní lidé na nás působili velmi sympaticky, vůbec se nám s ničím nevnucovali, ze začátku působili odtažitěji, ale jakmile je člověk pozdravil, hned se na nás začali smát. V Laosu se hojně konzumuje tzv. „Sticky rice“, což je druh lepivé rýže, jí se rukama tak, že si člověk odlamuje malé kuličky rýže (ale jde to i hůlkami). Tradičním Laoským jídlem je Laap Lao, což je maso připravené na česneku se salátem, pokapané limetkou, s mátovými lístky a podává se nejčastěji zmíněná „sticky rice“. V mém případě jsem dostal klasickou vařenou rýži, protože lepivá rýže zrovna došla.

Druhý den ráno jsme posnídali ovoce a čaj a vydali se k řece Nam Ou, odkud vyplouvá denně loď. Sešlo se nás celkem 8 lidí, až na nás byli všichni Francouzi. Abychom platili základní cenu, je potřeba, aby nás bylo alespoň 10 lidí, proto řidič navrhl ještě chvíli počkat, zda-li někdo další nedorazí. Nedorazil, tak jsme doplatili něco navíc a šli nasedat do lodě. Bylo krásně slunečno a teplo. Po chvilce jsme vypluli a řidič zkušeně brázdil říčním korytem a vyhýbal se mělčinám nebo vyčnívajícím skalám. Občas jsme propluli kolem nějakého rybáře, vodních buvolů nebo bambusového domu u břehu. Jedinou nevýhodou lodi byl velmi hlučný motor, naštěstí jsem měl po ruce špunty do uší a Evička alespoň sluchátka k přehrávači. Někdo by si také mohl stěžovat na prkenné lavice, ale nám to nevadilo.

Plavba z Muang Khua trvá zhruba 5 hodin a vede do vesničky Muang Ngoi a poté ještě hodinu do Nong Khiaw odkud dál jezdí autobusy. My se na doporučení německého páru rozhodli jet jen do Muang Ngoi, je to malá zapadlá vesnice uprostřed hor, ještě před pár lety zde nebyla zavedena ani elektřina a po zemi se sem člověk dostane velmi zdlouhavě přes hory.

Po připlutí do Nong Khiaw nás odchytila místní holka, která nám pohotově nabídla ubytování přímo u řeky, výhled tam byl opravdu skvělý, ale samotné ubytování nic moc. Sympatické dřevěné bungalovy měli obsazené, tak jsme skončili v takové betonové ošoupané kobce, kde byla jen postel, koupelna taky měla už něco za sebou. Paní si pohotově řekla o zaplacení předem a odešla, já byl překvapivě ten, komu se to tam moc nezamlouvali, ale budiž, šlo nám jen o jednu noc.

Navečer jsme se prošli po vesnici, ke klášteru a také ke škole, kde místní kluci hráli fotbal a opodál se pásly krávy. Uprostřed vsi je jedna rovná rovnoběžná ulice s řekou, kde bydlí většina místních, jsou tu restaurace a rodinné penziony.

Večer při chystání se spát nás v našem „super“ pokoji překvapil nejprve velký šváb, později Evča objevila v koupelně malého štíra a já zase stonožku. Po deratizaci jsme konečně ulehli do postele. Chvíli jsme ještě měli podezření na blechy (v Asii je to bohužel častá věc podle recenzí jiných lidí z jiných míst), ale naštěstí to byly jen nějaké mušky z ovoce. Vzali jsme to nakonec s humorem, ale další noc bychom tu netrávili.

Z Nong Kiaw se lze jít projít do sousední vesnice nebo na dvě vyhlídky do kopců do okolí, či se projet po řece na kajaku za poměrně vysokou cenu. My se pořád necítili plně zdraví a při síle a tak jsme se druhý den rozhodli dojet lodí po řece do vesnice Nong Khiaw, kde jsme přesedli na mikrobus do města Luang Prabang, které bylo vzdáleno 4 hodiny jízdy.

Celá jeden a půldenní plavba po řece byla milým a příjemným zpestřením na naší cestě.