Národní park Cajas

Národní park Cajas leží 30km západně od města Cuenca ve výšce mezi 3000 – 4500m n.m. ve vysokohorském páramu, kde převažuje travnatý porost a stovky jezer, konkrétně 270. Jezera jsou významným pitným zdrojem celého regionu Cuenca, údajně je zde nejkvalitnější voda, navíc pitná– to je v této zemi výjimečné.

V parku jsme měli naplánovaný třídenní pěší okruh s nocováním ve stanu. Odjezd z Cuency a časový harmonogram nám ráno narušil Shawn a jeho dívčí překvapení, takže jsme přijeli do parku až okolo poledne, bylo ale hezky, úplné azuro a tak jsme vyrazili na cestu – jen já a Evička a ještě dost rozhořčeni ze Shawna jsme se snažili uklidnit se a užívat si okolní přírodu. Bylo tam nádherně.

První den treku jsme ušli jen několik kilometrů a navečer rozložili kemp ve výšce okolo 4 tisíc metrů přímo u cesty nad jedním z jezer. Noc byla klidná, trochu chladnější, pohled na noční oblohu byl fantastický.

Druhý den jsme se vydali vzhůru okolo dalších jezer , Evča poměrně hůře snášela výšku nad 4 tisíce metrů a opět jí z toho bolelo na žaludku, tak jsme šli pomalinku, okolo poledne jsme se převalili přes 4200m a začali sestupovat k silnici, kde jsme potřebovali překonat zhruba 2km, abychom se napojili na další stezku na protější straně silnice. Stopli jsme u silnice jednoho ochotného pána s náklaďákem, který nám ušetřil cestu v provozu podél krajnice a popovezl nás do sedla ve 4150m, odkud jsme zase začali, už po svých, klesat okolo několika jezer a nádherných výhledů do okolí, na obloze stále nebyl ani mráček.

Navečer jsme sestoupali nejprve k mokřadům, mezi kterými jsme se chvíli motali a snažili se najít suchou cestu, marně, a poté k nádhernému tábořišti u potoka mezi jehličnany připomínající kůrou borovice. Potůček s ledovou vodou jsme přebrodili a povečeřili zde. Chvíli na to jsem o pár metrů níže zahlédl dřevěnou lávku z povaleného stromu. Stan jsme nakonec rozdělali na návrší nad touto zalesněnou „oázou“ na rovnějším plácku. Po soumraku nám večer zpestřila skupinka několika zbloudilců, kteří svítili čelovkami dole na cestě právě ve zmíněných mokřadech, nechtěl jsem na ně svítit, aby se nevydali přímočaře k nám, tedy přímo přes podmáčený terén, nakonec jsem seběhl k potoku s nadějí, že jim pomůžu, ale už byli pryč, asi se někde v tom podmáčeném terénu za rohem utábořili.

V Neděli třetí den jsme ráno posnídali, sbalili stan, bylo opět překvapivě azuro. Vydali jsme se do kopce do čtyřtisícového sedla pěšinou ve svahu, minuli několik dalších lagun až se nám naskytl krásný výhled do dalšího údolí.

Původně jsme chtěli odtud sestoupat zhruba 15km dolů do údolí, ale vzhledem k času a náročnosti díky nadmořské výšce jsme to stočili kratší pěšinou severně k hlavní silnici. Cestou jsme se opět kochaly krásnými výhledy, jezery a také jsme narazili na pasoucí se trojici lam krotkých. Byly dost urostlé, připadalo, že dokonce vyšší než my.

Po překonání ještě jednoho horského sedla jsme v odpoledních hodinách sestoupali k silnici, kde jsme si stopli místní autobus, který nás zavezl zpět do Cuency. Národní park Cajas byl překrásný a velmi jsme si to užili.

V Cuence jsme se opět ubytovali u našich milých hostitelů Daniely a Marcela, společně povečeřeli a protože Evče v horách, kde bylo velmi větrno, nafoukalo do oka, prodloužili jsme si pobyt o několik dalších dní, abychom necestovali dále do Peru v prašném prostředí se zaníceným okem. Já se mezitím ještě několikrát prošel po městě a jednou i na vyhlídku nad město s několikakilometrovým trekem podél vesniček.