Baños de Cuenca

Poslední den ve městě Cuenca jsme zakončili návštěvou nedalekého městečka Baños, kde se nachází několik termálních lázní. Měli jsme vyhlídnuté jedny luxusnější a dražší, kde je několik druhá bazénků, bahenních lázní a saun, bohužel jsme bez rezervace na místě neuspěli, ale Daniela nás nasměřovala do sousedních místních lázní, kde jsme nakonec měli asi i autentičtější zážitek bez turistů jen s místními. Byl zde jeden velký venkovní termální bazén, kde proudila horká sirná voda, dva malé kryté bazénky s ledovou a horkou vodou, kam se chodilo na střídačku několikrát po sobě a nakonec parní komory, kde byly provoněné eukalyptové větévky a v rohu místnosti proudila horká termální voda, jejíž pára unikala do místnosti. Přes dvě hodiny jsme zde pobyli, než jsme se vydali lehce unavení zpět do Cuency.

Původně za námi měli přijet i Daniela s Marcelem, ten se ale zdržel v práci a tak nedorazili, ale na večer jsme si naplánovali společnou večeři v restauraci s místní vyhlášenou delikatesou – pečeným morčetem. Večer jsme tedy za mírného deště popojeli do specializované restaurace na grilovaná morčata. Na grilu tu byla napíchaná spousta morčat, která se pomalu otáčela na rožni. Po půlhodince čekání na náš došla řada a dostali jsme i my naší porci extra velkého morčete. Jako příloha se podávala kukuřice a brambory, bylo to výtečné, kůžička krásně propečená a křupavá a masíčko tak jemné, že jemnější jsme ještě nejedli, navíc velmi zdravé a dietní. Vůbec jsem při pohledu na talíř neměl morální problém s pozřením, přišlo mi to jako obdoba malého králíka, který je v Čechách zcela běžným jídlem, Evča s tím trochu bojovala.

Večer jsme zakončili štrúdlem a horkou čokoládou na kuchyni v ubytování. Předchozí dny jsme pokračovali ve společných večeřích s Danielou a Marcelem tak jako při první příjezdu do Cuency, jeden večer jsme jim připravili knedlo-kuřo-zelo. Nejspíš jsme si jeden druhého oblíbili a tak mezi námi vzniklo milé přátelské pouto (Shawna jsme z tohoto seskupení zavčasu odstřihli).

V sobotu 20.8. jsme ráno vyrazili dálkovým autobusem k hranicím Peru, čímž jsme ukončili naší dvouměsíční návštěvu úžasného Ekvádoru. Nejprve jsme si užili 3 výjimečné týdny na odlehlých, unikátních Galapágách, trochu si poleželi s nachlazením na severu země v indiánském městečku Otavalu a následně projeli obří vulkány podél panamerické dálnice, které byly již z dálky dechberoucí. Na závěr jako třešničku na dortu jsme zažili skvělý pobyt v Cuence, čímž jsme se s Ekvádorem rozloučili.

Ekvádor je na jižní Ameriku poměrná malá země, ale díky své poloze na rovníku a obřím vulkánům má unikátní a rozmanitou přírodu od Amazonského deštného pralesa přes horské oblasti až po přímořské pobřeží. Celoročně se zde bez přestávky sklízí úroda, klima je stabilní bez velkých teplotních výkyvů, mají nerostné suroviny jako je ropa a zemní plyn. Ekvádor má potenciál být bohatou a prosperující zemí s významným turistickým ruchem, bohužel díky velké korupci, možná i zdejší mentalitě tomu tak zatím není. Jednou nevýhodou země (pro místní i turisty) je platba americkým dolarem, díky kterému může země sice výhodně exportovat nerostné bohatství, v 90.letech se zde stabilizovala ekonomika díky přechodu na dolary a nedošlo ke krachu, ale odráží se to významně v místních cenách služeb a potravin.

Sbohem Ekvádore, další naší štací je Peru.