Amazónie – Leticia, Puerto Nariňo a Puerto Alegria

Amazonský deštný prales je největší tropický prales světa, který zasahuje do mnoha jihoamerických zemí včetně Kolumbie. 3.6.2022 jsme přiletěli do nejjižnějšího kolumbijského města Leticia, které leží na trojmezí Komlumbie, Peru a Brazílie a protéká tudy řeka Amazonka. Klima je čistě tropické a střídají se tu dvě období – období sucha a dešťů.

My přiletěli v období dešťů, kdy hladina Amazonky je o několik metrů vyšší a spoustu míst podél řeky je možné prozkoumat pouze lodí – na kajaku. Hned první den po příjezdu jsme odpoledne na hotelu zažili, co to je pořádný slejvák – déšť burácel na plechové střechy o sto šest a nebralo to konce. Podvečer se počasí umoudřilo a my se dali do řeči s místním klukem ze sousedního pokoje, ochotně nás zavedl do přístavu, kde jsme si koupili lístky na loď na druhý den do Puerto Nariňo a pak se s námi prošel do městského parku, kam se při soumraku slétali snad všechny ptáci z okolí, nikdy před tím jsem nic takové nezažil, obloha byla doslova černá z tolika hejn místních tropických ptáků.

4.6.2022 v půl sedmé ráno jsme se vypravili do přístavu k břehu Amazonky, kde jsme se nalodili a vypluli proti proudu řeky do malého kolumbijského městečka Puerto Nariňo, které je vzdálené zhruba 80km od Leticie. Jezdí zde dlouhé motorové lodě pro zhruba 50 lidí, kde jsou 4 řady sedadel jako v autobuse, platba trvá okolo 2 hodin a je to žážitek. Amazonka je opravdu veletok, občas má člověk pocit, že je spíše na nějakém obrovském rozvodněném jezeře, díky šířce řeky. Cestou jsme stavěli u několika místních osad, kde žijí původní obyvatelé, kteří tvoří jednotlivé komunity, kde se stále dodržují nějaké původní tradice, přesto, že má dnes skoro každý dotykový telefon a satelit, který je jako pěst na oko u dřevěných chatrčí.

Puerto Nariňo je poklidné městečko, kde jsou jen pěší cesty a nejsou zde žádná vozidla. Předem jsem dohledal a vyhlídnul si jednu místní turistickou agenturu, s kterou jsme chtěli vyrazit na několik výletů do okolí. Jelikož bylo ráno krátce po deváté, zašli jsme za mladým klukem – Sebastienem, kterému zmíněná agentura patří. Je to mladý pohodový kluk, který v podstatě zprostředkovává několik exkurzí do okolí po řece i po souši do pralesa s místními průvodci.

Po chvilce jsme se domluvili na celodenním programu a vyrazili se sympatickým pánem v úzké dřevěné kánoi na protější břeh Amazonky, tedy do Peru (v této příhraniční oblasti se hranice vůbec neřeší). Už samotné přeplutí na druhý břeh byl zážitek – plout na té vratké loďce zhruba 3km napříč řekou. Připluli jsme do malé vesnice San Antonio, kde se nás ujal postarší Peruánec, přesedlali jsme do ještě menší kánoe a vydali se po místních zatopených mokřadech a lesích do okolí. Pán nám nejprve ukázal největší lekníny na světě – Viktorie královská, která unese i 20-ti kg dítě a poté jsme proplouvali sytě zeleným pralesem mezi zatopenými stromy (které mají polovinu svého života část kmenů pod vodou a jsou tomu přizpůsobeny). Pán nám cestou říkal nějaké informace o pralese a místní fauně a flóře a také se u toho dost zapotil, jelikož byl jediný, kdo měl z naší posádky pádlo. Po zhruba půl hodině jsme připluli na místo, kde jsme se v holínkách prošli po blátivé pevnině ke stromu, který neměl v širokém okolí konkurence. Strom Ceiba (česky Vlnovec pětimužný) dorůstá až 70m do výšky a je pro místní indiány posvátným. Tento obr byl převeliký, byli jsme u něj malí jako mravenci a s otevřenou pusou jsme ho obcházeli a fotili. Fascinovalo mě to.

Poté jsme se vrátili zpět do vesničky, kterou tvořila řada dřevěných domů na kůlech a vydali jsme se ještě na druhou stranu od vesnice, opět na kánoi, na pozorování lenochodů. Jsou to taková roztomilá šedivá zvířátka, která většinu času tráví na stromě, kde velmi pomalu šplhají po kmeni a okusují listí. Zahlédli jsme sice jen dva, ale i to nám vykouzlilo úsměv na tváři. Poté jsme ve vesnici v jednom z domů poobědvali.

Po obědě jsme zpět přepluli na druhý břeh a přímo před Puerto Nariněm se na nás usmálo štěstí, jelikož okolo nás zrovna proplouvali sladkovodní říční delfíni – Delfínovci Amazonský. Jsou to 2-2,5 metrů dlouzí delfíni, o kterých jsme dříve ani nevěděli, že existují. Bylo krásně slunečno a my si užívali každý okamžik, i náš průvodce byl plný nadšení a každou chvíli křičel „delfín, delfín“ a ukazoval tím směrem. Poté, co jsme se pokochali delfíny, jsme vypluli dál do slepého ramene Amazonky k jezeru Tarapoto. Voda zde byla značně čistší, nejprve jsme přepluli jedno jezero, jehož název si nepamatuji a poté jsme propluli zatopeným lesem, který vypadal jak z nějaké mystické pohádky na jezero Tarapoto. Zrovna byla zlatá večerní hodinka, kdy bylo vše nádherně nasvětlené. Pán s námi doplul doprostřed jezera, kde jsme se vykoupali. Já říkám, že to bylo osvěžující, Evča by patrně řekla spíše studené. Při dotazu na Piraně a Anakondy, nás průvodce ubezpečil, že zde v současné době již nejsou. Byl to nádherný den, ze kterého jsme si odnesli spoustu krásných zážitků a vzpomínek. Večer jsme se po návratu do Puerto Nariňa ubytovali v příjemném hotýlku maminky Sebastina, který nám sjednal výlet a domluvili jsme se hned na dalším výletě – tentokrát na treku pralesem do domorodé vesnice i s přespáním do druhého dne, respektive přidali jsme se k druhé dvojici – Švédovi Antonovi a jeho chilské přítelkyni.

Ráno jsme posnídali, nafasovali holínky, setkali se s Antonem, jeho přítelkyní a naším dalším průvodcem a vyrazili na cestu do vesnice San Martin de Amacayacu. Dvě tři hodinky jsme šli pralesem, průvodce nám popisoval jednotlivé rostliny, stromy, které často slouží buď k jídlu nebo jsou to nějaké léčivky. Ačkoliv pojem amazonský prales může znít sebevíc dobrodružně a nebezpečně, v reálu působí dost poklidně, zvěř je plachá, proto zde ve dne není k vidění a pokud si neprosekáváte novou cestu houštím mačetou, můžete zde kráčet jako my v klidu vyšlapanou pěšinkou. Po zhruba dvou hodinách chůze jsme došli k malé říčce/potoku, kde byla přivázán pramice, po které jsme dál pokračovali do vesnice, pádlování jsem se ujal já s Antonem a chvíli nám trvalo, než jsme se sehráli a přestali se točit v kruzích. Ten den na stejné místo mířila také skupinka 10-ti kolumbijských studentů, kteří nás řece Amacayacu, do které jsme vpluli, dojeli.

Po připlutí do vesnice jsme se všichni shromáždili v jídelně, kde na nás měl čekat oběd, někdo se ale nejspíš nedopočítal, tak jsme jsme si více než hodinu a půl počkali, mezitím druhá, početnější skupinka dojedla. Po jídle jsme se prošli po vesnici, mají zde vlastní školu, hřiště, které je centrem kulturního dění, když se hraje fotbal i malý obchůdek s potravinami. Bylo zajímavé pozorovat už jen tamní chod života, dřevěné domky a okolo pobíhající děti.

Večer po setmění jsme měli vyrazit na noční procházku pralesem s tím, že možná najdeme fosforeskující houby, bohužel došlo opět k nějaké chybě v komunikaci mezi místními a Sebastianem, který výlet domlouval, jelikož nikdo o ničem nevěděl a nakonec, aby se neřeklo s námi šel jeden místní pán, který toho příliš o pozorování hmyzu nebo hledání zmíněných hub nevěděl, zkrátka popadl mačetu, rozsvítil čelovku a šel a šel, aniž by někde stavěl. Anton byl daleko pozornější a několikrát zahlédl pavouka včetně tarantule, nějakou kobylku a jiné drobné tvorečky. Na Houby jsme nenarazili a po více než hodině chůze jsme pánovi řekli, že bychom se mohli vrátit, pokud bychom se neozvali, asi bychom ještě teď někde pochodovali. I tak to byl rozhodně pozitivní zážitek. Po návratu na nás čekala večeře a zasloužený odpočinek v domě u místní paní učitelky.

Druhý den jsme se ještě dopoledne potulovali po vesnici a pak jsme vypluli motorovou kánoí zpět do Puerto Nariňa. Byl opět krásný slunečný den, zašli jsme si na zmrzlinu z místního tropického ovoce a na vyhlídkovou věž, která vyčnívala nad všemi budovami a byl z ní krásný pohled na Amazonku a okolí Puerta Nariňa.

Jelikož jsme za 2,5 dne navštívili a zažili, co jsme chtěli vidět a zažít, nasedli jsme na loď směrem zpět do Leticie, ale vystoupili půl hodiny před Leticií na pravém břehu v Peruánské vesnici Puerto Alegria. Jen co jsme vystoupili z lodi a pomalu se rozkoukávali, přišla pro nás paní a vedla nás k místnímu obchodu. Zrovna zde probíhali nějaké dětské tanečky a okolo se seběhli místní, při dotazu, zda-li chceme také vidět představení, jsme přikývli a za malou chvilku vyběhli ven nastrojené děti a začali tancovat na peruánskou hudbu, bylo to moc milé přivítání, co nevidět nás vzali taky do kola a my za nimi rozevlátě cupitali. Po dětském představení přišli místní dámy v sukních, halenách a kloboucích a předvedli nám další tanec, opět nás k tomu vzali do kola. Takové překvapení jsme vůbec nečekali.

Po chvíli se nás ujal milý pán Carlos, který nás zavedl k sobě do turistického resortu – velký rustikální objekt na kůlech nad jezírkem, kde byl panenský klid, milá paní nám přišla uvařit večeři a Carlos nám na náš dotaz na možnost výletu do okolí řekl, že to není problém, ppozději nám představil svého zaměstnance Frediho, který se s námi druhý den ráno hned po snídani vydá na výlet kánoí.

Ráno přesně na čas na nás už Fredi čekal, pomohl nám půjčit si holínky od místních a vyrazili jsme malou motorovou kanoí. Jeli jsme chvíli podél břehu proti proudu Amazonky, až jsme odbočili do jednoho z menších přítoků a po chvilce jsme zakotvili u břehu u jednoho osamoceného domku. Odtud jsme se vydali pěšky do džungle. Jelikož bylo období dešťů, místa, kde se před pár měsíci chodilo pěšky, byla nyní zatopena a tak Fredi prosekával novou cestu mačetou. Cestou jsme viděli pár opiček v korunách stromů, housenky a jiný drobný hmyz, Fredi se zmínil o některých léčivých stromech a rostlinách a po hodině chůze za doprovodu mnoha komárů jsme dorazili k dalšímu majestátnímu stromu Ceiba (česky Vlnovec pětimužný) , nebyl to takový obr jako v San Antoniu, ale pořád byl obrovský.

V druhé části výletu jsem nasedli zpět do kanoe a projížděli zatopeným pralesem v naději, že zahlédneme nějaké lenochody, sice se nám nepoštěatilo žádného zahlédnout, ale i tak to byla krásná projížďka. Poté jsme dle smluveného času jeli zpět do ubytování, kde pro nás místní paní nachystala oběd. Jen co jsme přijeli, začalo pršet. Navečer jsme se s Fredim prošli po vesnici mezi místními. Fredi měl rodinu ve vzdáleném městě Iquitos a sám tu po práci neměl nejspíš moc co dělat, Puerto Alegria je malá izolovaná vesnice, kde může žít 100-200 obyvatel, mají tu základní školu a jsou poměrně soběstační co se pěstování plodin a chovu dobytka týče. Zajímavostí je, že v období sucha ustoupí břeh Amazonky o několik metrů a tak vznikne dlouhá pláž podél vesnice a na některých místech podmáčenou půdu využijí k zasetí rýže. Musí to být neskutečný rozdíl – období dešťů, kdy se bez kánoe nikam nedostanete a období sucha.

Ještě v Puertu Nariňu nám Sebastian řekl, že Puerto Alegria není moc dobré místo, údajně tam chovají v zajetí zvířata a nechovají se k nim dobře, naštěstí to nebyla pravda, možná v minulosti tomu tak bylo, nevíme, ale nyní pan Carlos vítal převážně během dne turisty ve svém resortu na peruánské taneční vystoupení místních dětí a dam a jedinou zvířecí atrakcí byli kajmani, kteří zde žili v jezírku přímo pod námi. Místní chlapík je měl pojmenované a každý večer je krmil. Byla to fascinující podívaná, stát na lávce jen dva metry od kajmanů a pozorovat je, jak nejprve nehybně vyčkávají a poté zhltnou kus kuřete jako by nic. Trochu jsme doufali, že zde budeme mít možnost spatřit anakondu, ale údajně tu žije ve vodě hned za vesnicí jen jedna, která je zavrtaná hluboko v bahně. Na druhou stranu je to dobře, že tu žádná zvířata nedrezůrují.

Následující den 8.6. jsme si domluvili ještě jednu, jen dopolední vyjížďku kánoí s nadějí, že přeci jen nějakého lenochoda uvidíme a taky že jo. Pár jsme jich „ulovili“ a pozorovali pod korunami stromů, na kterých byli zavěšený. Okolo oběda jsme při návratu zpět do vesnice měli ještě štěstí na delfíny, kteří okolo nás opět proplouvali. V odpoledních hodinách jsme se po dvou dnech rozloučili s Carlosem a Fredim odjeli lodí do Leticie, jelikož nám zbýval poslední den do odletu zpět do Bogoty.

Tentýž den odpoledne jsme ještě stihli navštívit trojmezí Kolumbie, Brazílie a Peru a vstoupili jsme do brazilského městečka Tabatinga, které přímo navazuje na Leticii. Já měl chhuť se projít do 2 km vzdáleého přístavu, Evče se to moc nezamlouvalo a tak se vydala zpět do Leticie do knihovny a místního muzea Amazonie a já se prošel Tabatingou. Moc vlídně to tu nevypadalo a údajně tu po setmění není příliš bezpečně. Po půl hodince jsem došel do přístavu a přeplul lodí během chvíle za pár drobných zpět do Leticie, vtipné bylo, že jsem do muzea za Evčou dorazil dokonce o něco dříve než ona, jelikož jsem si dost zkrátil cestu lodí. Bylo zde vystaveno pár nástěnných plakátu o historii Leticie a místních domorodých obyvatelích. Začátkem 20.století zde dokonce proběhl krátký válečný konflikt mezi Kolumbií a Peru, kdy se země přeli o toto území, v minulosti zde žila převaha Peruánců. Jelikož je Leticie hluboko v pralese obklopená na stovky kilometrů tropickým deštným pralesem, nemá silniční spojení se zbytkem Kolumbie na severu, proto jediná možnost dopravy je buď letecky nebo po Amazonce do Peru či Brazílie.

9.6. jsme se po šesti dnech v Amazónii vypravili ráno na letiště a odletěli zpět d hlavního města. Byl to jedinečný zážitek vidět amazonský prales, ohromně bujnou vegetaci, brázdit zde kánoí a nahlédnout do života místních domorodců.

V Bogotě jsme ještě několik dní zůstali, opět u „naší“ milé rodinky v severní části města, zašli si posedět s kamarádem Jonathanem, dokoupili si nějaké vybavení a plánovali cestu do Ekvádoru a na Galapágy.
15.6. jsme dopoledne odletěli do Ekvádoru. Na letišti v Bogotě jsme byli už po páté, ale tentokrát ot bylo nejvíc na knop, čím dál častěji se nám stává, že přijíždíme na letiště na poslední chvíli, kdybychom nepředběhli (po zeptání se) dlouhou frontu lidí na imigračním, určitě by nám to uletělo.